DUŠE ZEMŘELÝCH

Marie Calma

DUŠE ZEMŘELÝCH
Kde, duše zemřelých, as bloudíte? V svobodném letu, nebo v zakletí, zda nejste pták, jenž krajem přeletí, strom, který chvěje se, když večer zhas’, květ u cesty, neb větru dotknutí, zda nejste vy to, nebo jeden z vás? Zda vzduch, či proud, či mrak vás unáší, neb jiný svět a jiný život v něm vám otevřen, či bloudí duch váš něm v prostoru, neslyšen a neviděn? Kdy míjí noc, kdy začíná se den, kam máte blíž, kam touhou spějete? Zda v hvězdnou výš, či k zemi, jejíž tíž vás spjala kdys tak mocně, že již nic vás nezbaví té tíže prokleté? Či mír vám uspal světlo zřítelnic tak hluboce, že netoužíte víc po jiném růstu v světě bez hranic? 93 Mně hvězda, květ, pták stopou čarovnou dnes říkají – kde krása je a taj, že jste i vy, paprsek ze vzpomínek tetivy: v prostoru zmizelí, nikoli neživí. 94