VESNICKÁ BALADA

VESNICKÁ BALADA
Řekl jí: „Aby ses vrátila, z lesa jde chlad.“ Nevzhlédla, aby nemusila vyčítat. Ruce pod šátkem křížem zavázala, zaváhala. Soumrak se na les věšel: Kdyby mne objal, kdyby neodešel! – Stanuli ve stínu buku, drsná dlaň stiskla jí ruku: „Tady se rozloučíme.“ Řekla si v duchu bezděky: – na věky. „Mlčíš? Proč nemluvíš? – Rozumím. Příští neděli promluvím; bude, jak chceš.“ Řekla si: – lžeš. „Taková jsi dnes neveselá.“ „Hlava mne rozbolela.“ „S bohem – ne – na shledanou!“ Její srdce bylo jednou ranou: 106 „Do neděle se snad dočkáš, počkáš.“ Šeptala to ona nebo les? – proč ne dnes? Doma ke všemu jsou slepí, hluší, jenom matka tuší. Nezeptá se, nezpovídá, ale hlídá. Bez polibku se dnes rozloučili, nad lesem je bílá mlha hustá. „Za týden!“ – To říkala jen ústa. Za týdnem jde týden, jedna tíha, v slzách probouzí se, v žalu líhá. Dítě nemá táty, dědek vyhání je, ve zlosti a sváru zle se žije. Přišlo jaro, povrch lesa roztál, nebe modralo se nad světem. Jednoho dne, když se zešeřilo, z domu utekla i s dítětem. Zabila se? Nezabila; v městě uliční ji zhltlo nároží, 107 prodává tam úsměv svého děcka, fialky, a v hladu živoří. „KupteKupte, pane!“ – Peníz bez pohledu uvíz v dlani, někdo utíká... „Tamhle v davu – vidíš? Kde bys viděl – zahlédnout jsi mohl tatíka.“ 108