OPILÁ DUŠE

OPILÁ DUŠE
Veselou písničku, rozpustilou, večer když na zemi kluše, zpívá si opilá duše. Na trhu byly dnes dvě kopy na sto draženy city. Ženy šly tržištěm zpity. Na rozích byly dnes umrlčí hlavy v ošatkách k růžím přidány. Šli muži milencům do rány. V schodištích domů čekaly na ně zákeřné dlaně. Kvičivé hlasy k průjezdům stékaly, stíny je hltaly. Do noci vlahé postavy zavlály nahé, bez síly, bezmoci na pospas, dávno si vášně už nekladou hráz. 109 Z jasmínu opojná vůně se chrlila, lavičky polila, milenců úkryty. Čekaly rozvity rty na své polibky, čekaly na city mladičké milenky. Do noci červnové šel jeden hlas: Projde mou duší, opilou jarem, jediný z vás? Nebo jen očima na mne se zadívá, duše má bude proň neživá? Do kupek sena bosýma nohama vůni jdou pošlapat muži a žena. Žena a jeden muž, vždy jeden k jednomu, pohádka v přelomu. 110 Zastav se, ohlédni, nebudeš poslední. Opilá duše jde do noci v závrati, stíny se klikatí. Těžko je láskou být jist – Ruce se zvedají, volají, nocí zní hvizd. Na lásku nikdo tak nevolá. Tělo se kymácí, duše je opilá. 111