NESOUZVUK

NESOUZVUK
Někde se to stalo. Na konec světa jsou ještě taková srdce kletá; v pouzdrech svých práchnivějí, všemu se podiví, ničím, co zřela, neumdlí, za živa v odříkání tlí. Takové srdce má žena moje: Dal jsem ti srdce, dej mi svoje, duši svou upsal jsem ti zpit, proč mne chceš, ženo, zahodit? Neříká nic a jenom se dívá, slova jak psala by uhrančivá bodnutím nože, které dí: Máš-li mne rád, tak odejdi! U okna stojí, do noci zírá. Ženo má, kde je tvá láska a víra? V pohledu jejím neblahém noc temná je jak za prahem. 119 Je živoření to jen bídné; ať křičí, spílá raději než pohled, při němž krev mi stydne, a zmírá láska s nadějí. Proč nemohu jí povědět, by nezvala to nevěrou, ač tulákem jsem, musím v svět, ji rád mám silou veškerou, že pohledem svým zdržuje mne od práce, lásky, od letu, když v očích jejích vidím temně setkání chvíli prokletu. Odejdu jednou, nevrátím se, když vyčítat mně neumdlí – a žena moje srdce svoje k obrázku mému přišpendlí. 120