OTCI
Jak se ta noc vleče
v předsíni nemocniční
k bezradnému zítřku –
v těch zdech,
kde před chvílí poslední vzdech
vydal můj otec.
Nemyslet – spát...
Stále tu ruku vidím,
jak hledá dopis:
„Nezapomeň ho odeslat!“
Je to kletba, neb požehnání práce,
že ještě v poslední chvíli promluvil advokát?
Nevěděl, že z života má jen krok? –
A teď tam klidně spí,
bez obavy, že zmešká u soudu „rok“
a bude spát ještěještě, až se rozední,
můj táta!
34
„Jsi hrdina, táto!“ – řekla jsem,
když jej nesli z operačního stolu.
„Jsi hrdina, táto!“
říkám mu na pozdrav poslední.
Rozuměli jsme si spolu
v radostech i bolu,
vzdorovali jsme osudu, jenž drtí,
milovali jsme život,
nebáli se smrti.
Jsem sama... Ne, jsme spolu
jako dřív,
kdy v pochopení setkaly se zraky.
Máme v povaze stejné znaky.
„Táto, ty jsi hrdina!“ – –
– „A ty, Mařenko, taky!“ – –