JARNÍ SMUTEK

Marie Calma

JARNÍ SMUTEK
Mé nejsmutnější jaro, jak tě vítat? Mně zdá se, že i ty jsi plno hoře, den, v červáncích jenž začal slibně svítat a nach dal tvářím luk i sosen koře, že zšedne dřív, než slunce zajde k hoře. Tak cítila jsem tebe, jaro, dřív, jak modlitbu, jak dotek políbení, jak rozkoš, s kterou do kvetoucích jiv pták usedá. Ze smutku vykoupení tys neslo vždy, když ze zahrady kýv strom kvetoucí. – A dnes tě cize zdravím, do zahrad jdu a nevidím tvé krásy, kol tebe spěchám, kroků nezastavím a slepý je můj pohled pro úžasy tvých zázraků. Jak cizince tě minu. Jdu hlavou v slunci, ale srdcem v stínu. – – – – – – – – – – – – – – 39