NECHÁPU

Marie Calma

NECHÁPU
Ne, nechápu těch lidí podivných, ježjiž život naplňují výčitkami, že život vzal jim lásku bez milosti. Vždyť nikdy z úkrytů těch tajemných našeho srdce nic ji nevyhostí, nic nezmění, nechcem-li tomu sami. Kdo duši mou tak dovedl by zmást, bych pozvala jej na svůj zlatý vůz, jenž vysoko mne nese nad oblak, až zmalí vše, až není stínu, hrůz – kdo mohl by mně zlaté chvíle krást v lehkosti letu, jemuž neznám tlak je výčitek i zklamání? – Tam čist v prostoru krystal lásky zasvítí, a duše – brusič drahý ametyst si vybrousí a v hrany zachytí paprsky vzpomínek. A nezávisle od lidských rozmarů, osudu pout, má láska, paprsek z mé létne mysle na zlatém voze od pozemských hroud. 61