ÚSMĚV

ÚSMĚV
Ji stále vidím. Z celé dávné krásy jen očí pár zbyl, hvězdy zaplanutím, jež často víček dlouhé skryjí řasy. A na rtech, které stařecky se chvějí ve tváři úběluúbělu, jak listy dva když padnou do závějí, tkví úsměv prazvláštní. On vědoucím i nevinným být zdá se a řekl bys, že její tvář tak ze sna usmívá se. Tak jednou, v podvečer, když šera první stíny se kradly pokojem a vázy z bílé hlíny jediným bodem byly svítícím, a ona, s úsměvem svým záhadným voněla k bílých růží kyticím, jež do klína si kladla – blíž přisedla jsem. Tiše, po špičkách se zvědavost má kradla, tu slovem, ruky stiskem prosíc o sdělení. A dlouho čekala jsem. Jako v snách by bloudila – tak seděla zde chvíli. A ona, její úsměv záhadný, vše v šeru splynulo. A svěže nápadný 65 svým zvukem stříbrným byl její hlas, když promluvila: Všechno minulo, spěch mládí, touhy. Jenom vzpomínat si mohu ještě teď, kdy přešel chvat. Co rozdala jsem, nutno bylo dát. Nic neželím! A jest-li dojatou mne vídáte, přec nikdy zoufalou. A síla, duši mou jež troufalou tak oživila? Vím, to chcete znát. Než moudrost má je pro toho, kdo zrát tak rychle uměl bolestí, jak já. Mne ranil vždy, kdo nejvíc měl mne rád. A ranil-li, já přece usmívat se snažila a všechno odpustit, buď pro přátelství, které žilo kdys, pro lásku někdy, jindy pro soucit. A proto teď, kdy sčítám v podvečer si po paměti drahé chvíle ty, jež dávno kdysi byly prožity, a které věčně v duši uchovám, za radost největší bych nedala to vědomí, že já to nebyla, jež zraňovala, krutě klamala. – A usmívám se tomu – usmívám.