MILUJÍCÍ ŽENA

MILUJÍCÍ ŽENA
I.
Že krásná jsemjsem, bylo by prázdnou větou, když ty bys neřekl, že krásná jsem. Pod zrakem tvým jsem třešní sterokvětou líbanou z rána slunce topasem. Mám vláhu jitra pod polibky tvými a mízou jara prostoupena jsem, dnešek i zítřek dary nebeskými jsou pro mne, na něž hledím s úžasem. Jak deštěm skropena se cítím svěží, mé touhy rozpiaty jsou nad světem jak hroty vzdorných věží. Jsem dítětem, jež v pohádku svou věří, a kvetu všemi vnad svých poupaty. II.
Čím jsi ty mně, jež muže, otce nemám, ni bratra již? Jak prázdnou číš 84 své duše křišťál zvedám – a ty mne naplníš a dáš mi cit, jenžjejž hledám. Za bratra, otce, muže,muže mně bude náhradou tvá láska, jež vše zmůže, i to, že poušť zas bude zahradou. Vším jsi ty mně, jež muže, otce nemám, ni bratra již. Jak prázdnou číš své duše křišťál zvedám... A ty mne naplníš! III.
Tak jak by zvony zpívaly večeremvečerem, zní mi tvé jméno z dálky té sem v tichý můj pokojík bílý. Ruce mám sepiaty, modlím se jen šeptajíc – milý, můj milý – Přede mnou v šeru rozložen kvetoucí sad. Jeho síly stoupají ke mně večerem. Stínu již není. Za šerem hvězdnatá noc přijde ke mně. A já se modlím, modlím jen, jméno tvé říkajíc šepotem k zázraku lásky ve mně. 85 IV.
Zpívá to ve mně jako před početím lásky. Taková tajemná síla se ve mně rozložila, vláčná a bílá a hebká jak květ. Ptákům dovedu rozumětrozumět, co volají z hnizd a větví. Když se setmísetmí, mám hvězdy na dosah, pro všechno hlubší, lidštější vztah, šťastný smích pro radost, ne úsměv letmý. Mám teplou dlaň a sílu v objetí obejmout celý svět, duši mám schopnou rozpětí a srdce se umí chvět láskou, ne bázní. A není strázní, není již běd, jen srdce mé jak slunce z mraků vstává a zázrak lásky v něm se dokonává. V.
Tak se mi zdá, že bych za to potěšit tebe chtěla život položit, že bych ti chtěla přiblížit nebenebe, 86 mi připadá, v polibku dát ti sebe, duši svou ve tvou ponořit. Tak se mi zdá, jak po špičkách jdu lesní tiší, že s tebou bych měla jít, a touhy, jež nikdo nevyslyšínevyslyší, když duše mdlá jde v samotu si odpočinout, v dech svůj, v své dlaně, ve své pohledy jak ku květu květ do kytice svinout. Tak se mi zdá, že měla bych překročit práh tvůjtvůj, než se rozední, dát ti své tělo v noci svatební i ret svůj, jenž pod polibky tvými neumdlíneumdlí, a ve chvíli, kdy osud začne útočit, své paže ochranně kol tebe otočit. Tak se mi zdá, že rozdávajíc vše své dlaně přec bych prázdné neměla, dny naše že by byly jako mše, jež duše denně slouží, by v oddanosti zázraku se chvěla. Tak se mi zdá, že všemu, co tě souží i zjasňujezjasňuje, bych srdcem rozuměla. 87 VI.
Nevidím tě! Ať nevidím, přece vím, žes přítomen. Tisíc jmen za den uslyším, jedno jen vnímajíc srdce utiším. Všech vášní budu na dosah, přec nevznítí se krve nach. Ty přejdeš kol, zrak v zraku mém a touha šlehne plamenem. Stokrát kdos přejde, zavolá, stokrát mé srdce odolá. Kdes v dálce ty se objevíš – já za tebou hned dám se v let, a kdybys se i neohléd’ – já půjdu blíž. VII.
Půjdu za tebou, duši poručím Bohu. Ať na mne cokoli čeká, ať duše se leká, půjdu za tebou, duši poručím Bohu. Což jinak mohu než za tebou jít? Hrst květů ti na cestu utrhnu, zastavíš-li se, stanu též, sedneš-li, s tebou usednu, pohledímpohledím, kam ty pohlédneš. 88 A klesnu-li na své pouti, neb celou s tebou ji ujdu, co na tom? Ať tělo se shroutí. Duchem svým za tebou půjdu!