PANENKA Z CUCKŮ

PANENKA Z CUCKŮ
„Čí je to dítě?“ – „Vemte si je, paní! – Po sestře sirotek je, něco k hraní mít budete.“ – A v ochotě ji předčí ten capart malý, úsměvem jak svědčí i tváří blaženou, že půjde se mnou. Tu ručku vztaženou chci zachránit. 93 Je lehké loučení. „Pá, teto“ –teto –“ praví hravě a ručku drobnou v rukávník můj noří. Jde do života jako po zábavě, a zvědavost jí v modrých očkách hoří. Hned tykáme si, ač se sotva známe, znavená paní, vrabče rozcuchané, spojeny touhou prožít dojmy nové. Vrabčátku cesta zdá se býti dlouhou a otázek mne zasypává řadou: proč nejedeme, mám-li kočár, koně, a nová panenka zda bude míti jak já hedvábné šaty fialové? A přiznává, že často vyprávěla jí teta o mně. Zklamány tak obě zda budeme jak já, když vím, že skromně a teple hledící ta žabka malá se vstříc mi rozběhla jen proto, že v mém domě za panenku svou z cucků, kterou v blátě teď zanechala, málo toho dbalá, co snů ji víže ke každému klůcku, teď novou dostane a v hedvábném snad šatě. Pro loutku z cucků chci se vrátit. Malá však protestuje: „Ta by vypadala při sestřičce své nové. Jen ji nechte, paní! A dáte-li mi novou, krásnou za níni, mne pro tu starou nenapadne plakat.“ Že bolest působí mi, zda-li tuší? Vždyť lhostejna jí jsem, mně cizí duší ta žabka. A tak dostane, co chtěla: panenku, šaty, cukroví i stužky. 94 Jen já zde stojím s prázdnou. Neuměla jsem o své jako ona jasně říci. A sen můj zůstal v temnu, na ulici, při loutce z cucků, u blátivé stružky.