V PAŘÍŽSKÉ KAVÁRNĚ

Marie Calma

V PAŘÍŽSKÉ KAVÁRNĚ
Má ztepilý vzrůst a plavný chod, usedá mezi dva muže s lehkou gracií. Má čistý profil Cléo de Mérode, příčesku hladkou, rubín na šíji. Je falešný ten rubín, ale hoří jak nalíčené rty, jež ona noří do číšky vařící své kávy. Zář pohledu – tekoucí zlato lávy, teď točí k mladšímu z těch dvou, jenž bedlivě ji zkoumá a odhaduje kup. Milenkou byla by mu mladistvou, však uvažovat nutno, líc i rub že láska má těch žen. A mladý muž tak sedí rozložen, jak čekal by, až ona všecku vnadu 98 mu vyloží, jak kupec do výkladu své zboží klade. Oslovit tak snadno lze dívky ty. – Dopila kávu na dno a vzhlédla k němu. Chce se zamyslet, co říci na úvod, však bez rozmyslu praví: „Jsem z Marseille a je mi šestnáct let.“ Účinek slov svých zkoumá na obou mužích. Dívá se tak tklivě, že zrakem podškrtává zádumčivě svých šestnáct let. Z těch dvou jen starý zdá se rozumět a odpovídá chtivě ve faunském usmání: „Jsem přesvědčen, že máte nadání k moderním tancům.“ Dívka hledí temně, děsí se, ale usmívat se snaží, když stařík mluví: „Přijďte zítra ke mně, a zkouška když se zdaří, vás angažuji.“ Jeho řeči svod do drobných oušek Cléo de Mérode úlisně vniká. Neví o svém daru, když slibuje, že přijde o čtvrté pochovat mládí svoje v nočním baru.

Básně v knize Strom poznání: