Tam člověk v stínu zdřím;

Tam člověk v stínu zdřím; Tam člověk v stínu zdřím;
má na víčkách snů tíhu a kol rtů úsměvu trpkého rýhu, v nějž vtesánu příběhu řadu zřím. Tak každý obličej, ať bdící nebo spícíspící, je pro mne knihou, čtenou jasnozřením za svitu měsíce i při úsvitu denním, je prosbou, mlčky los svůj žalující. A mně je, Bože můj,můj (kdos z hlubin za mne dí to), těch lidí ustaraných, uchvátaných za denním soustem, ctižádostí štvaných, všech lidí je mně, Bože, strašně líto! Ač život není víc než chvilek řada, jež přeletí nad světem větru dutím, a smrt z běd jedním dlouhým vydechnutím, představu věčnosti přec člověk vkládá v to svoje lidské, vratké putování a nad životem s důvěrou se sklání a smrti bojí se, ač zřejmě zrada v tom skryta pro něho. Klam bezděčný to, 88 či hradba pro zoufalost? Člověk vidí, vše obsáhnuv, že k štěstí nestačí to. A proto je mně strmých cest těch lidí a promarněných životů těch líto. Vždyť chvátají a bloudí za věčností, co zatím ona, v stínu přikrčenapřikrčena, kdes nedaleko dlí. Dlaň natažena by mohla chopit ji. Zřít můžeš snadně, chvat opustíš-li, do dálky jenž štve tě, že štěstí víc je malých příhod na dně a blízkých, nežli v dálných cílů světě. Je v práci tvé, když hloubkou jsi ji měřil svých myšlenek, než lidem podal jsi ji, spíš v děcka úsměvu, jež Bůh ti svěřil, než v požitku, jenž rychle prah tvůj míjí, jej potřísniv. A větší je ho míra v jediném slově dobrém, cit jež svírá, když vyslovit je umíš v pravou chvíli. 89 Jsi štěstím sám, jen duše tvoje ví-li, ta pravá věčnost, čin že předobrý to. Však lidé marným hledáním se mýlí, jdou za prázdnem, ač duše jejich ví toto, od klamu neuhnou, a když se večer schýlí nad životem, je života jim líto. 90