Tam člověk v stínu zdřím;

Marie Calma

Tam člověk v stínu zdřím; Tam člověk v stínu zdřím;
má na víčkách snů tíhu a kol rtů úsměvu trpkého rýhu, v nějž vtesánu příběhu řadu zřím.
Tak každý obličej, ať bdící nebo spícíspící, je pro mne knihou, čtenou jasnozřením za svitu měsíce i při úsvitu denním, je prosbou, mlčky los svůj žalující. A mně je, Bože můj,můj (kdos z hlubin za mne dí to), těch lidí ustaraných, uchvátaných za denním soustem, ctižádostí štvaných, všech lidí je mně, Bože, strašně líto! Ač život není víc než chvilek řada, jež přeletí nad světem větru dutím, a smrt z běd jedním dlouhým vydechnutím, představu věčnosti přec člověk vkládá v to svoje lidské, vratké putování a nad životem s důvěrou se sklání a smrti bojí se, ač zřejmě zrada v tom skryta pro něho. Klam bezděčný to, 88 či hradba pro zoufalost? Člověk vidí, vše obsáhnuv, že k štěstí nestačí to. A proto je mně strmých cest těch lidí a promarněných životů těch líto. Vždyť chvátají a bloudí za věčností, co zatím ona, v stínu přikrčenapřikrčena, kdes nedaleko dlí. Dlaň natažena by mohla chopit ji. Zřít můžeš snadně, chvat opustíš-li, do dálky jenž štve tě, že štěstí víc je malých příhod na dně a blízkých, nežli v dálných cílů světě. Je v práci tvé, když hloubkou jsi ji měřil svých myšlenek, než lidem podal jsi ji, spíš v děcka úsměvu, jež Bůh ti svěřil, než v požitku, jenž rychle prah tvůj míjí, jej potřísniv. A větší je ho míra v jediném slově dobrém, cit jež svírá, když vyslovit je umíš v pravou chvíli. 89 Jsi štěstím sám, jen duše tvoje ví-li, ta pravá věčnost, čin že předobrý to. Však lidé marným hledáním se mýlí, jdou za prázdnem, ač duše jejich ví toto, od klamu neuhnou, a když se večer schýlí nad životem, je života jim líto. 90
Básně v knize Rozhovory s Bohem:
  1. Můj Bože věčný, jaký dlouhý půst
  2. Je slunný den – jas horám vévodí
  3. Je kamenný Kristus na kamenném mostě.
  4. Kdybych se uměla modlit,
  5. Bože můj, děkuji Ti
  6. Ó, Bože můj, až budu umírat,
  7. Putuji noční dálavou,
  8. Tak vysoko jsem lásku pozvedla,
  9. Můj Bože, jaký úžasný den!
  10. Jen věřit dej mi,
  11. Až láska přijde ke mně, do zahrad
  12. A vejdeš-li dnes se mnou do těch bran
  13. Největší zázrak nazval’s životem,
  14. Ne Ty, to jakás síla neúčelná
  15. Kdo všechno v noci té Tě hledá, Bože!
  16. A pak že je Osud zlý!
  17. Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,
  18. Stavěli lidé chrámy z kamene,
  19. Jdu za Tebou v svatyni přírody.
  20. Před Tebou neklekám,
  21. Kriste mých snů,
  22. Cíp oblohy po bouři odestřel se.
  23. Hledám Tě ztělesněného na zemi,
  24. Znavený člověk – k smrti utýraný
  25. Bože – Ty, kterýs poslal do mé samoty
  26. Jít věčně v slunci – po stínu bys volal,
  27. A Kristus věděl: slovo silou je,
  28. Den zklamáním že pln?
  29. Ze sna se probouzím, den nový nastává mi.
  30. Což neslyšíš?
  31. Ty nelogický živote,
  32. Proč právě mně z žalu tak velký díl? –
  33. Ta strašná úzkost bědná před člověkem,
  34. Sen na víčka jsi vtlačil, předobrý Ty!
  35. Dnes tiše říkám si –
  36. Včera se zdálo mi –
  37. Víc pokory v ten zrak
  38. Svět byl jak zahrada,
  39. Všechno musíš přetrpět,
  40. Otče náš!
  41. Je tichý přísvit na nebi – a v hvozdě
  42. Ten svatý mír mít ticha, klidu jen,
  43. Prosila jsem:
  44. Mé nové jaro, jak tě uvítat?
  45. Protože tělo jsem krájet si nedala
  46. Jak Tys mne bázni odnaučil!
  47. Tam člověk v stínu zdřím;
  48. Sedím na výši –
  49. Jen jeden úsměv dej do nocí těch
  50. Ležím na mechu –
  51. Proč i ten les,
  52. Dnes ještě s Tebou,
  53. Co ty víš o lásce, člověče bědný,
  54. Ráno jako úsměv boží
  55. Dnes ďábel stanul za mnou,
  56. Strom se zemí spjat je úžeji
  57. Večery, vystlané stínem,
  58. To věčné v životě – je láska.
  59. Co teď? Čím ještě píseň zahlaholí?
  60. ŽALOBA
  61. VESNICKÉ PROCESÍ
  62. NA HŘBITOVĚ
  63. VESNICKÝ KOSTELÍK
  64. AVE MARIA
  65. MŠE ZA ZESNULÉ
  66. PRAVOSLAVNÉ VELIKONOCE
  67. MAŘÍ MAGDALENA
  68. JIDÁŠ
  69. ZVONY V ASSISI
  70. LOUČENÍ S FLORENCIÍ
  71. SVATÝ PETR