NA LESNÍCH CESTÁCH
Na lesních cestách tiše je a svatě;
vzpomínky, zasazené v modř a v zlatě,
jsou tady se mnou; odevšad se dívá
mých kouzelných snů sytá náplň živá
a všechno, co kdy tady pro mne zkvetlo,
se proměnilo v požehnání světlo,
by nad života temnem zvítězilo.
Zde bohatě mé srdce v kráse žilo,
a zemská přitáhnout když chtěla tíha,
na obrys štítů zřela jsem, jak zdvihá
prst k výšinám, v nichž všechno rozplývá se –
a jiný obrys v prostoru a čase
v těch výšinách, kde kvete sníh a protěž,
nabývá zklamání a žalu přítěž.
Neb člověka když velká touha schvátí
po kráse, zasazené v nepřehlednu,
svou bolest nechá dole na úpatí,
neb se srázu ji vrhne hlubin ke dnu
a netělesný, ničím nezatížen,
na křídlech krásy do prostoru zdvižen
s ní splývá silou, která žitím vládne.
I bolest prožitá tou silou sládne.
13
O květu usmíření výšky vědí;
po návratu z nich, jako po zpovědi
je duši lidské. Člověk, jeho žaly,
měřeny s výšek – v neurčito zmalí,
neb tam, kde věčnu poznání se blíží –
nic nezatíží již a neublíží.
14