POUČENÍ
Jedle nad srázem, s korunou k výši vypjatou,
větry česanou a sněhem zavátou,
učila’s mne s výše se dívat bez závrati!
Potoku bystrý, jehož stopa v kapradí se tratí,
učil’s mne, nebýt vodou stojatou!
Všechny květy, jež na lukách zkvetly a na souvrati,
krásu mne učily milovat, do krásy zráti.
Úsměvu učil mne pruh nebe rozklenutý,
příbojem všedna nedotknutý.
Nesl mně paprsek naděje v soumraku,
do přítmí všednosti byl poslem zázraku.
Milovat život učily nových životů zrody;
hory, jak vytrvat v mraku a nebát se nepohody.
Domovem, školou a vlastí mojí
byla mi krása po Tatrách rozsetá,
naděje zdrojem, lékem, jenž hojí,
jaro, jež sytě tam rozkvétá.
60
Modlit mne učila zrosená rána –
slunci se kořící zrající plody.
Příroda, do rájů pozemských brána,
vedla mne radostně v života hody.
Do síly rostla jsem v samotě její,
domovem v širé oblasti krásy,
bytost, jež k všemu kol rodně se hlásí,
a hymnu polední lesy když pějí,
zpívá si děkovné písně své prosté
o krásách, kterými sílí a roste.
61