ZMAR

Marie Calma

ZMAR
Má příroda co rok svou dobu vadnutí, když podzim stele hrob do vlhka luk a strání; má příroda co rok svou dobu umírání, však jaro poslední, stesk písně labutí, v odchodu do mlhy vzdech touhy nesplněné, to hoře bez vzkříšení nových jar, boj o chvíle a konec všeho – zmar – neznají proudy krásy rozvlněné. Neznají smutku posledního snu, poslední naděje pozvolné zhasínání; jdou jenom spočinout na břehy vod a strání, pro sílu kořeny sahají k bezednu. V ten proces zániku, jenž všeho zmocňuje se, jsou jenom proměnou vřaděny bezděky; však člověk, vadne-li, je stínem v lidském lese, a v podzim usne-li, spí potom na věky. 63
Básně v knize Tatry:
  1. NAD HORAMA
  2. TATRY
  3. V TATRÁCH
  4. MODLITBA
  5. ZEMĚ
  6. NA LESNÍCH CESTÁCH
  7. STROMY
  8. V PŘÍRODĚ
  9. OBJETÍ
  10. HORSKÝ POTOK
  11. LES ZPÍVÁ – – –
  12. MĚSÍČNÍ NOC
  13. ZÁNIK A VZNIK
  14. DEŠŤ
  15. V MÍRU PŘÍRODY
  16. NÁVRAT
  17. ŠTÍTY
  18. TRAVNATÁ CESTA
  19. DARY LESA
  20. HORY MOJE!
  21. STROM
  22. V STÍNU LESA
  23. BŘÍZKA
  24. SAMOTA
  25. VEČER
  26. HVĚZDNATÁ NOC
  27. JARNÍ
  28. LESNÍ CESTA
  29. V POLEDNE
  30. UČÍM SE
  31. LÉTO
  32. PŘÁNÍ
  33. ZELENÉ ŠERO
  34. DUŠE LESA
  35. POUČENÍ
  36. OZVĚNA
  37. ZMAR
  38. MLHA
  39. PODZIMNÍ
  40. SPÍCÍ ZEMĚ
  41. PODZIMNÍ ZLATO
  42. ZIMNÍ LES
  43. ODCHOD
  44. LOUČENÍ
  45. VĚZEŇ.
  46. NÁVRAT Z TATER.