ZIMNÍ LES

Marie Calma

ZIMNÍ LES
V sněhové kožichy les zahalil své stromy, porosty pod nimi a vlny skalních srázů; vzduch v dálce modrá, uztrnulý v mrazu, a do stříbrných paprsků se lomí. Když hasne den, běl sněhu rozsetou v pohádky krásu mění, zakletou do ticha tajemného. Nic již nepohne se, usnuly příkré cesty v bílém lese. Jen měsíc bdí – a v jeho světlém bdění šat sněhový se v zlatý závoj mění, hvězdami protkaný, do mohutných vln vzdutý, jak dechem spící země nadechnutý. I potok usnul pod ledovou tříští, zadržen rukou mrazu ve svém běhu, z vln proudících, v nehybné vlny sněhu pochován pod balvanů tratolišti. Jen obrys hor, ve svitu pohyblivý vyrůstá v noc, jak štíty oživly by a se zraky hvězd, tajem zmámenými hovořit začly kouzel znameními. 70