BOUŘE

BOUŘE
Je před bouří, kraj ponořen je v stínu, dech zadržuje každá bytost lesa, úzkostně hledí vzhůru na nebesa a krčí se v kapradí, mech a hlínu. Ten akord ticha, hrůzy vytušené, než příval vody po svahu se žene a proudem podemílá sypké břehy a uvolňuje trav a metlic stehy na gobelinech, tkaných do závěsů na stráních hor a na úpatích lesů. Jak stromy pevně kořeny se drží své rodné půdy, jak je zatínají do břehů skal, jak větru uhýbají, když žene se nad hlubinami strží! Blesk, úder v zápětí. Kdo zhynul v lese? Jak zděšeně se jeho srdce třese, jak bledne skála, jež ho podpírala, ve svitu hrůzných blesků do zsinala v podobu obra, který proudem vod se pohne též a dá se na pochod. 13 Jak přehlušuje vichru mocný svist úzkostný nářek odervaných hnízd i nářek kmenů, z nichž se míza prýští, když úder blesků jejich těla tříští. Co zhynout mělo, zhyne v bouře běsu. Zázrakem zachráněn je na útesu keř drobný s ptačím hnízdem. Z něho ke mně po bouři, která lesem přehnala se, až z rána vyjde slunce v plném jase, zas tryskne ptačí píseň k chvále země. 14