DALEKO OD LIDÍ

Marie Calma

DALEKO OD LIDÍ
Daleko od lidí, za opar všednosti, za clonu zášti, z pachu sobeckosti, z přívalu klamu, zrady prokletí se do samoty čisté uchyluji, kam jenom mluva větru zaletí, po duze paprsků se snese sen, do trylku ptačí písně zachycen. Tam nikdo nekalí kmit myšlenky a lidské zmatky nestaví se stínem před zprůhlednělý obrys poznání, před obraz přírody. Tam v světě jiném se ocítám a zmalátnělost mizí, jež mezi lidmi bují nákazou. Jak blízký je mi les, co tajemství v něm vidí duch můj, zrak zbystřený, a jak je cizí mi v tom krásy prostoru, v tom moři útěchy a pustý, bez kouzla svět nenávistných lidí. Co úsměvů je tu, co je tu zkonejšení, jak vlídnou, známou řečí mluví ke mně ta rozkvetlá a provoněná země a porost, který u pat stromů klečí do slunce zahleděn. Zde životem 19 jsem opojena, zde mi průzrační záhady lásky, zmaru, krásy vzniku, zde prožiji víc v jednom okamžiku než mezi lidmi v roků rozpětí. To chvějné světlo síly nezachytitelné nesené vzduchem větru na vlnách, jež znavené mé tělo obrozuje a ducha napřimuje k statečnosti, ten krásy úplněk, jejž zachycuji s vděčností, která v slova přetéká, jak vedou mě z údolí ubohosti do slunné výše, kde nic neleká. 20

Básně v knize Nad strží: