PÍSEŇ SKŘIVANA

PÍSEŇ SKŘIVANA
Hlas skřivana se ozval ve výši nad rodnou nivou. Jásá jako kdys a jenom tvé rty, bledé tváře vlys, říkají smutně: „Kriste Ježíši!“ Svah pln je květů, rodné země dech svobodně stoupá vůní do vzduchu; na krásu naseto je v úvalech, důvěra budí ze sna předtuchu. Je tvůj ten kraj, víc tvůj, než jindy byl, jsi jeho krásou znovu uchvácen. Nikdys tak horce po něm netoužil a necítil, že byl bys zatracen, kdybys na lásku k němu zapomněl, kdyby ti nebyl domovem jak dřív, pro jeho písně kdybys oněměl, když jaro ozývá se ve větvích. Z té země vždy tvá síla proudila a z ní i dnes se rodí čin i sen, života tvého smysl, posila tvých nocí bezesných a jasný den. 28 Odvahou šumí lesů výšiny a obzor hor, do dálky rozestřen, tě vyvolává z muky nížiny. Zas do budoucna hledíš povzbuzen, zas šumí lípy vzkazem staletí a dojímá tě země hořký pach, zas učíš se, jak křídla doletí, jež nezatížil smutek, ani strach. 29