BEZ VÝHLEDU

Marie Calma

BEZ VÝHLEDU
Jdu po dešti pěšinou v hustém mlází; omyté stromky dívají se ke mně z té nakypřené, rozvoněné země – skřek kavek myšlenky mé doprovází. V stín jejich zapadám, jak jdu tou spletí, příšera tesknice v něm z mrtvých vstává, do šera houstne mi a do prokletí, v bezbranné srdce trn se zabodává. Nic nevidím, jen cestu bez výhledu, jen matnou houšť, jež tísní stromků kmeny, zapadlý kout bez utišení sledu, vyrvaný keř, o zeleň oloupený. Jen balvan, který stěnou cestu hradí, jen výkřik slyším divokého ptáka, a větev vidím, dobrou na tuláka, jenž zašel si k vzpomínkám na své mládí. 37