ÚTĚCHA
Les připíjí vonným douškem
z číše vrchovaté
mým snům.
Nad propadlištěm hoře
letí oblaka
do dáli.
Průzrační vzduch,
sluneční paprsky v stínu listí
otupují své rozžhavené šípy.
Staletí tudy prošla
a ryla vrásky v kmeny,
do mohutných lan spletla větve
a v plachtoví listí zahnala
vítr příhod.
A jeden ptačí trilek,
jedno ptačí zatíkání
stačí,
aby ponurý prales se usmál
širokým úsměvem dobráka
a tíhu věků střásl se svých beder
jako květ rosu.
60
Dým mlhy je spoután u kořenů,
oběť smutku nestoupá k nebesům.
Neslyšně odumírá prohnilá dřeň,
kolébku nových životů vyhlodal čas
na rozpadlé tkáni,
květy tam vsadil, jakých nevidět.
Dětská ruka z nich uvije věneček,
zahodí do proudu.
Daleko vrženy doplynou svěží
někoho potěšit.
Dálky se chvějí neviditelnou útěchou,
čas neslyšně letí
na rozpjatých křídlech osudu.
Zšeřelé lůno strže
pokryly stíny,
ulehly k spánku.
O novém jitru sní ponurý les,
vrchovatou číší připíjí věřícímu,
ze zakletí spánku probouzí úsvit.
Je den.
Buď pochválen den, který přináší světlo!
61