PŮLNOČNÍ

Marie Calma

PŮLNOČNÍ
Rozmlouvat není s kým. Je půlnoc ticha děsná, když v ní se steskem tvým se jenom smutek těsná a život venku tam jak vzpomínka je ze sna. To všechno zdá se jen v té neskutečné visi; jsi lidem odcizen a oni jsou ti cizí, přeludy na plátně, jež odejdou a zmizí. A ty si vzpomínáš, jak úlohu svou hráli, svůj denní otčenáš, v němž – amen – znělo z dáli jak nemodlenců hlas, neb jako by se káli. A na každého z nich vzpomínka zbyla matná, 81 když ozval se a ztich’ nablízku, z nenávratna, když léta vzala je neb jenom chvíle chvatná. 82