Kudy chodíš, kudy bloudíš?
Kudy chodíš, kudy bloudíš?
Ulicemi?
Noc se dívá do tvých oken,
černá, chtivá,
něco se jak ruka mstivá
zvedá z temna k ráně tupé,
někdo nehybně se dívá,
něco za rohem tam supe,
když se večer připozdívá.
A ty bloudíš, kudy bloudíš?
Ulicemi, po nábřeží...
Na vodě tam smutky leží
utopené touhy marné;
temné stíny noci parné
koupají se pod pontóny.
Jsou to mrtví, jsou to živí,
radostné či žalné stony?
Běžíš dál, ač není chvatu,
od těch hloubek, jež tě děsí,
k světlům, jež tam svítí kdesi,
abys unik’ smutku tomu,
jenž se tíhou na tě věsí,
jak jsi hloubku sebou měřil,
když jsi vzpomněl, v co jsi věřil,
na své touhy, citů sklony,
na své sny a mládí svody,
jež zapadly v černé vody
temnící se pod pontóny.
9