NÁVRAT DO MĚSTA
Nad městem válí se kouř a prach,
ulice těžké jsou hříchem,
z průjezdu zazněl opilců tlach,
rudé rty naběhly smíchem.
Půjdeš-li v pravo, či v levo se dáš,
v bludiště smutku zapadáš.
Duše tvá brzy se uleká,
všeho je líto ti,
a nejvíc člověka,
radosti jeho, jež není bez kazu,
podoby, stvořené k božímu obrazu.
Kde je tu radost, kde jeho cena,
couváš, místo abys dále šel.
Město se ti hodilo na hlavu,
na srdce, na ramena,
hledáš – a nic jsi nenašel.
Lidé ti připadají ubití,
na kříž starostí přibití,
plaché pohledy mají,
nežijí, stůňou a umírají.
79
I městské sady jsou neduživé,
květiny mají pohledy tklivé,
stromy větve do mlhy rozpínají,
trávníky svěže se nezelenají.
Nikde není dost prostoru,
aby bylo možno se zahledět
a zamilovat
do širého obzoru.
Kdo si ta města vymyslel
k hrůze lidí,
kde člověk člověka nenávidí,
kde duše i dům jsou obehnány stěnou,
a ulicí, vyděděnou
z krásy a dobroty,
je tak daleko ku prahu štěstí,
kde nikde na náměstí
není toho uspokojení,
jež ti příroda dá,
když se probouzí do dne,
nebo ve tmu noci se propadá.
Za živa hrobky domů tě pohřbily
a ty bys unikl rád,
kdyby bylo možno pomyslet
na návrat.
80
Tam venku jsi byl Člověkem
a tady jsi jedním z nich,
jedním z těch listů uvadlých,
jež těší se svým útěkem,
když vítr plení v pních.
Však zatím jsi jen v prachu červ
v té vřavě kypící –
a bičem zmrskán každý nerv
svištící ulicí.
81