Setkání.

Setkání.
Vidím nádherné ráno a v zrcadle zmladlou svou tvář. Slunce zář mne prostupuje, a já hořím radostnou předtuchou. Jdu po zelené cestě... Je bezprašná a vede k výšinám. Potkávám na ní tebe. Osud šeptá: „Zastav se, je to tvůj Druh, hledaný, očekávaný a jediný!“ Tvůj pohled září jako to ráno. Vítá mne... Do vztažených mých rukou kladeš své dlaně. Vyprávím ti o tobě, jak jsem tě snila, než mi tě dala skutečnost. Rozumíš a nazýváš mne svým Druhem. Ráno září barvou a jasem, toneme v jeho kráse. Jdeme tou zelenou cestou k výšinám 34 a vyprávíme si zázračné zvěsti. Slunce zlatí naši stopu – příroda umlká, aby nechala vyprávět naše duše. Hoříme láskou a krásou a radostí, stáváme se pochopením svým božstvem. A vracíme se. Zelená cesta končí, a našinaší obuvi dotknul se prach. Do našeho výmluvného mlčení zazněl všední hovor, cizí oči mhouřivě odhadují náš vztah. Stýská se nám po prožité chvíli. Ještě jen okamžik! Proč zbázlivěl tvůj pohled? Proč tvá ruka nespočívá již v mojí? A proč se mi zdá, že’s umlčel nevrlým pohybem jásavou píseň kosa? 35 Nám nesvědčí nížiny. Odejděme se svou láskou vysoko v nedostupno. Odejděme bez smutku a bez výčitek. Pro nový, lepší život, pro největší krásu, pro rozkoš poznání! Nechci jít v stínu tvého rozumu. Buď se mnou vždy jako v to ráno, kdy jsme se poznali. Bude s námi slunce a radost a síla země. Rukou svou pevně mne stiskni a zadrž. Jsem tvé štěstí! Ať již nikdy nevrlým pohybem ruky tvé nezmlkne jásavá píseň kosa. 36