Zahrady duše.

Zahrady duše.
Do zahrad duše mé jsi vešel. Bloudíš tam... Bázlivým cizincem být připadáš, jenž krokem nesmělým se do svatyně vkrad’, kam přístup zakázán. Jat krásou, žasneš – květy přitulit bys ke rtům chtěl a sametových lístků dotknout se jak drahých očí. Ale váháš zpit a rozpačit z té krásy barvité. Já za ruku tě vedu v jas i stín svých cest. A jarní ptáci duše mé tě obletují, aby písní svou tvůj probudilyprobudili cit. Já učím tě, co milovat je nutno a jak žít, co podržet, co minout a co pomilovat víc nežli chvíle letmým dotekem. 38 Z květů, jež rostou u cest zahrad mýchmých, vybírám tobě ty, jež nezvadnou a věčný pel jež mají na lístcích, jež věčně voní. Útulek nejsladší pro chvíle zemdlení ti stelu na výšinách zahrad svých, a vděčně přiznávám, díl největší že krás těch vyrost’ pod tvým pohledem. Tam krok tvůj nepotká se s kamenem, a šatu trnem keř se nedotkne. Tam se mnou jsi jen v kráse. Všedna dech v ta místa nepronikne, kudy jdeš, a kde tvé čelo věnčím vavřínem. Tam čistý zdroj tvé síly všude je. – Pro oko krása, duhy rozpjaté do dálek azurových obzorů, pro sluch zní sladká píseň odevšad, opojné vůně jsou tam pro smysly a pro doteky květů záhony. Pro zahojení stesku – radosti a pro samoty chvíle – velký mír. 39 Do zahrad duše mé jsi vešel. Přebývat a zůstat v nich zda také dovedeš? Tvůj sleduji krok... Ruka tvá se chví v mé dlani vztažené, a hory, hory ční před duše branami, a mlhy přibývá. K zahradám duše mé teď cestu znáš. Je nutno hory slézt a mlhou proniknout a v uzavřené brány zavolat výkřikem velké touhy. Tak-li vrátíš se – již odejít ti nedám z duše své a zahrad svých dám krásu veškeru ti na pospas. A budu družkou slavných chvílí tvých a pochodní, jež cestu osvítí ku věčné kráse, která domov má v zahradách duše mé. 40