V loučení.

V loučení.
Tys nezemřel, a přece je mi tak, jak byl bys mrtev. Tvé ruky dotknout se vždy bázeň zabrání, tvé ticho otázkou svou nesmím porušit. U tebe stanout smím jen, zaplakat, než nehlasitě: „Mrtvým přejte mír“,mír,“ vždy říká se. A proto u tebe když stanu, říkám si jen šeptem: „Drahý můj“můj,“ a smutným pohledem se dotýkám tvých víček zavřených. Ba, tak je mi, jak zemřel bys. Tvé tělo odnesli, než duše zůstala. A mým jsi víc, 55 než v životě, když ve tvém objetí tak neživém jsem někdy prodlela. Čím mrtvý chybil, nutno odpustit. Já odpouštím – ba víc; již nemyslím na to, čím’s ranil kdys. Jsou chvíle jen v mých vzpomínkách, když ožil’s víc než teplem života, kdy láskou pohled tál a ústa přeletavým úsměvem. Nevidím rysů mrtvých, v kterých zkameněl tvůj vzdor. Proto zemřel jsi a proto tvou jsem nesměla se zvát, by v blízkosti mé navždy zůstala tvá duše drahá. 56 A jak zpívají si zbožní v chrámě: „Svatý, svatý“ – tak můj chorál: „Drahý, drahý“ stoupá výš k tvé duše zahaleným nebesům. A to, co dala jsem ti v žití kdys, dnes není víc než květ, jejž klademe na srdce vychladlé a bez nároku již na přátelský stisk ruky. 57