Žena.

Marie Calma

Žena.
Mám dlužníky po celém světě. Jednomu dala jsem úsměv a jinému pohled, když prosil a oči své slzami rosil. A jiným zas dobrá slova, by uvěřili znova v krásu příštích dnů. Co krásných jsem vlíbala snů a jaká nádherná dala jsem rána! A přece jdu životem zneuznána a nejsem tím, o čem duch můj snil: družkou stříbrných chvil – jeho květem i plodem, rovnou mu duchem i rodem. Za co ta kletba osudu mého? Stokrát vždy dávám víc, než budu brát. Mne každý jen pomiluje a nikdo nemá mne rád, rád duši mou a vše to zázračné, čím dovedla bych k nejvyšším cílům vést a k největším slastem rozechvívat. 78 Mám dlužníky po celém světě. Keře mé bohatě u cesty kvetou, chtivým jen rukám padají v plen. Plním je, sytím, stínem svým dařím, a můj vlastní zázračný sen, za nímž jíti se snažím, zůstává nesplněn. 79