Za soumraku.

Marie Calma

Za soumraku.
V samotu pokoje mého se soumrak snes. Čekala jsem. Má volala touhatouha, bys přišel dnes. Na stole v stříbrné váse svítily petrklíče, a otevřeným oknem vnikal jara dech. Kde bloudíš? A proč se mi vracíš jen v snech? Zde je tvé pravé místo a cizina všude dál. Tvá slova, sliby tvé, tvé polibky, to byla píseň jen, kterou kdos cizí hrál v končině neznámé. A o tobě zda nevypráví mi hasnoucí den a stíny pokoje, že nikdy nebyl’s v skutečnu, tvá touha přelud jen a tvoje sny o našem štěstí 106 tak mátožny jak pohádky, jež kdos si vymýšlí pro malé děti, aby neplakaly. Do nekonečna snít, vymýšlet pohádky by dalo se. Než světlo zaplane, samoty čar ten tam. Co třeba vykonat, by skutkem stalo sestalo se, po čem jen v skrytu možno zatoužit? 107