3. KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA

3.
KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA Legenda z historie ruské
Zpěv I.
PERUN A VLADIMÍR
Vladimír cár na svůj svátek, když seděl na trůnu, poslal drába s vyřízením k bohovi Perunu. „Hřmi, Perune, na můj svátek místo kanonády, škoda prachu, dost ho padne v bitvách u armády. Hřmi, Perune, na můj svátek místo kanonády, pak si přijdi se mnou vypít šálek čekolády.“ – Pan dráb přisel k Perunovic, zatloukl na vrata, děvečky se hnedle zeptal: „Doma-li pantáta?“ 81 „Doma, doma, pane drábe, ve veliké chatě, sedí s jehlou na pekýlku, zašívá si katě.“ „Vzkazuje vás, pantatínku, cár náš pozdravovat, máte prej mu k tomu svátku drobet zabubnovat.“ Jak to přeslech tatík Perun, hnedle čelo zvraštil, skočil s kamen na lavici, kaťmi o zem praštil: „Raděj pásat husy ve vsi, po bahnách se ploužit, než u toho Vladimíra zde za boha sloužit. Málo platu, služba těžká, nikdy konec práce, ještě bych mu měl vyvádět ve svátek regrace? Tuhle při poslední bouřce, při té blýskavici, beztoho jsem si propálil celou nohavici! Málo platu, málo športlí, málo deputátu! Nemohu si špendýrovat oleje k salátu! 82 Pečínku jenom ve svátek, vodu musím píti, sotva jsem se na tu službu mohl oženiti. Beztoho mne větším dílem živí jen kondice, študentům hodiny dávat musím ve fysice. Kdyby od selek nekáplo trochu akcidence, ani v neděli bych nemoh přičuchnout k pálence! Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čekoládu, že mu na ni seru! Cár necár, svátek nesvátek, že mi všechno rovno, ne a ne a nebudu hřmít, co z toho mám? Hovno!“ Dráb stál celý zkoprnělý jako kapr v žitě: „Pamatujte se, pantáto, copak to mluvíte? Já jsem taky jen služebník, každý zná své meze, kdybych to vyřídil cáru, co se na vás sveze?“ – 83 Ale Perun, jak byl v ráži, sáhnul pod lavici a vytáh na pana drába tu svou hromovnici. Dráb se dlouho nezdržoval, hledal honem díru a hned běžel jak s keserem k cáru Vladimíru: „Jdu Vašemu Veličenstvu slušně vomeldovat, že se to, co mluvil Perun, stydím opakovat. Nechce hřmít a osopil se na mne jak na čubu, nectně s Vaším Veličenstvem vypláchnul si hubu. Ať si tu svou čekoládu cár přej sám sežere, a že on na celou službu s odpuštěním sere; že je carův svátek a prd s odpuštěním rovno, že je mu po celém cáru s odpuštěním hovno!“ – – Jak uslyšel Vladimír cár tohle grobiánstvo, plivnul na zem, zasakroval, a s ním všechno panstvo. 84 Poslal čtyry policajty k bohovi Perunu: „Přiveďte ho, grobiána, ku cárskému trůnu!“ A když vyšli policajti, pískl na ně oknem: „Hej, nechtе to až do zejtřka, my v suchu nezmoknem. Nebudu si s grobiánem dneska kazit svátek, však mu zejtra uši natřem, vraťte se nazpátek. Však my se ho o ty jeho hromy neprosíme, pokud máme své kanоny, sami si zahřmíme!“ Poslal flügel-adjutanta pro dvě baterie, ať bouchají při tabuli, když se zdraví pije. Jedli, pili, hodovali, hrály jim muziky, ministři si popouštěli u kalhot knoflíky. Pili pivo, pili víno, jedli z masa, z těsta, nejednomu oficíru pukla z toho vesta. 85 Vejskali a tancovali okolo pilířů, bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a z mořdířů. Kdo při tom byl, ten se opil, blaze, braši, tomu, v noci je pak s výslužkami roznášeli domů. Konec prvního zpěvu.
Zpěv II.
HOSPODÁŘSTVÍ
Jedna hora vysoká je a druhá je nízká, kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská. Když hýřili, stolovali u cárského dvoru, ten celý den byl bůh Perun v mrzutém humoru. „Kdo jaktěživ bohem nebyl, zkusil ještě málo, není to tak lehký život, jako by se zdálo. 86 Ráno vstane, do snídaně musí rosou kropit, měsíčka zavřít do chlívka, potom v slunci topit. Dříve čerty, noční duchy strčit do pytlíka a hvězdičky puť-ťu-ťu-ťu svolat do kurníka. Každý ptáček, každý brouček, slon až do komára má hned ráno nasypáno z božího špejchara. A když potom lidi vstanou, to je teprv správa! Někdy nevím samým křikem, kde mi stojí hlava. Ten, kdo nikdy neměl v uchu vosy a brabence, neví, co je Perunova ranní audience. To je křiku a modlení, až mne uši brní: ten zpívá, ten šepce, vzdychá, ten zas žalmy frní. A co všechno na mně chtějí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdybych si to měl jen pamatovat. 87 Ten chce zdraví, ta chce děti, ten nemá co jísti, ti zas, abych nedovolil ve fabrikách přísti. Ten mne prosí, bych mu hlídal louky a osení, ten zas chce, abych pomáhal krávě při telení. Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné. Jeden sedlák prosí o dešť, zasíl kousek lenu; druhý prosí hezké časy, by měl sucho k senu. Že jsem stvořil staré báby, to mne nejvíc mrzí, nepřestanou-li mne soužit, zahladím je brzy. Hrom ať do nich! Abych neklel, zdržet se nemohu! Když jí koza málo dojí, běží k pánu bohu. Sám se žádný starat nechce, o všechno se modlí, jako by měl každý boha jen pro své pohodlí. 88 Tomu sušit, tomu močit, tomu pole hnojit, dřív si, prase, zdraví zkazil, potom ho mám zhojit! Ta mne moří ve dne v noci, ráda by se vdala, ten se modlí, by Morena jeho ženu vzala. Ten chce výhru z loterie, špendáže mi nosí, a co jsou asekurace, též o oheň prosí! Ó vy šelmy, kdybych nebyl příliš dobrotivý, zmačkal bych vás na povidla jako zhnilé slivy!“ – – – Šňup si zlostí halického, jak z mořdíře kýchnul: to zahřmělo, zablejsklo se, dešť na zem vyšplíchnul. Věru, Vašku, bohem býti, to žádný špás není; Brixen, ten je proti tomu ještě vyražení! – Pozdě v noci, když utich svět a lid přestal bouřit, chtěl si Perun usoužený dýmčičku vykouřit. 89 Když si Širas tümbekia cpal do nargilie, tu mu začla Perunice držet litanie. „Však jsem já dobře slyšela za dveřmi skrz škvíru, co jsi vzkázal po drábovi cáru Vladimíru. Nezačínej si jen s cárem, to já pořád říkám, že to se svou oposicí nepřivedeš nikam. Každému do očí řekneš, co máš na jazyku, a děláš si nepřátele, nemáš politiku.“ A když žena po celý den bručí jen a štěká, och, to musí z kůže vyhnat boha i člověka! Ach, Perune, Perunečku, lituju tě tuze: zejtra na tě teprv čeká přežalostná chůze! Oj Perune přenešťastný, kam jsi myslil, brachu, hanět cárá, svého pána, a to beze strachu? 90 Oj Perune, kam jsi myslil, přenešťastné bůže? Utec, utec, jak tě chytnou, nic ti nepomůže! Konec druhého zpěvu.
Zpěv III.
VOJENSKÝ SOUD
Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení. Každý si ho musí vážit; kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí. Ctěte, hoši, policajty! Ouvej, jak to bolí! Stát vyplácí krejčím metlou, ale ševcům holí. Slyšte, lidi, pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám bůh neubrání. 91 Už ho vedou svázaného, všechno ve mně hrká! Dva ho táhnou za ramena, jeden vzadu strká. „Jenom mne po humnech veďte, však já s vámi pudu, nedělejte mi ve městě veřejnou ostudu!“ Ale na humnech u strouhy paní Perunice zapírala Peruňátku něco na sukničce. Jak poznala svého pána, hned se s hrozným křikem na pochopy obořila mokrým lavičníkem. Ale Perun, dobrotisko, sám ji napomíná: „Schovej, ženo, meč do pochvy, přišla má hodina!“ – Policajti s Perunicí na humnech se vadí, u dvora se zákoníci o Peruna radí. A již Perun upoutaný v šatlavě nocuje, juristům se z paragrafů žádný nešikuje. 92 Neboť ten, kdo zákony ďál, neměl ani zdání, že cár vezme někdy boha do vyšetřování. Ráno přišla apelace k cáru celá bledá, že se proti Perunovi zákon najít nedá. Cár se na ně zle osopil, řek jim, že jsou osli, poslal hned pro vojenský soud do kasáren posly. Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší: on má všechny paragrafy v jedné patrontaši. Vojenský soud na civilní dívá se zvysoka, nesoudí podle zákonů, všechno jen od oka. Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika: nevinného na komando stráví jak vinníka. Vojenský soud z ničeho nic, jako ňáký tvůrce, nález právně potvrzený měl jako na šňůrce: 93 že dle vyšlé proklamace komandujícího a dle „ostatních zákonů“ svodu hrdelního pro urážku první třídy Jeho Veličenství, pro vzpouru, nemravné řeči, pro neposlušenství Perun bůh jest odsouzený k provazu dle práva, že však k utopení v Dněpru milost se mu dává; bude ale pro výstrahu neposlušné chase vlečen k řece po ulicích na konském ocase. – Právě jeden žurnalista seděl také v díře, protože se bohu rouhal a psal proti víře; soud jej odsoudil, použiv té příležitosti, k stejnému trestu s Perunem kvůli nestrannosti. Konec třetího zpěvu.
94 Zpěv IV.
TESTAMENT PERUNŮV
Poslyšte, milí křesťané, tu smutnou novinu, jak dokonal slovanský bůh poslední hodinu. Kdo máš tuze měkké srdce, zacpi sobě uši a pomodli se Otčenáš za ubohou duši. Přivázali ho za nohy na ocas kobyle, blátem, kamením ho vlekli, přežalostná chvíle! Za ním toho novináře, ouvej, ouvej, ach, ach, šmejkal po břiše nelidsky na ocase valach. Tak je ti cárští katané ukrutně mučili, všechny louže po Kyjevě s nimi vysmejčili. Když jsou je přivlekli k řece celé plné bláta, kati je tam utopili jak slepá štěňata. 95 Umřeli jsou bez zpovědi jako lutriáni, jenom poslední jim dali blátem pomazání. Já jsem sice při tom nebyl, čet jsem to jen v plátku, který o tom sepsal Nestor vnukům na památku. – „Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák! Dnes vám, bozi, vy ubozí, kadidlo lid pálí; a zejtra vás jako smetí v kalužinách válí. Dělají si nové bohy dle svého pohodlí, koho včerá oběsili, k tomu se dnes modlí. Všechno jest na světě marné, i království boží – všechno hyne a pomine jako špatné zboží. Jenom cáři, samovláda a takové sloty potrvají věčně věkův jak juchtové boty!“ 96 Tak měl Perun, když ho vlekli, resonýrovati, slyšel jsem to, a jak koupím, musím prodávati. Sám bych si to nevymyslil, třeba bych to věděl, dobře já vím, že bych za to na Špimberku seděl. Na Špimberku, na Kufsteině mnoho pokojíků: „Bože, zachovej nám krále!“ to je zpěv slavíků. – Važ si všeho, milý synu, co na trůnu sedí, na ponížené dušinky cár milostně hledí. Kdo ctí cára a je Vávra, může něčím býti, kdo nechválí, bude věčně jenom vodu píti. Konec čtvrtého zpěvu.
97 Zpěv V.
BEZBOŽNOST V RUSÍCH
Tak se z maličké příčiny stala velká mela: ruský národ neměl boha, církev ovdověla. Nám by byla lehká pomoc, toť je stará vesta! Teď již umí každý kaplan dělat bohy z těsta. Ale – Rusi o těch kumstech ještě nevěděli, když si boha utopili, žádného neměli. Počali se všichni báti strašlivých následků, neb žádný nic takového neslyšel od předků! – Ale svět je pořád stejný, lidé ho nezmění: plivni si stokrát do moře, ono se nezpění. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku běžela světská mašina jak na kolovrátku. 98 Staří lidé umírali, děti se rodily, hodní lidé pracovali a ochlasti pili. Hrušky zrály o Jakubě a na podzim švestky: když se hodně vypršelo, bylo zase hezky. Slunce svítilo jen ve dne, měsíc jenom v noci: v letě bylo cáru horko při vší jeho moci. Žito se muselo síti, tráva rostla sama, šlechta pracovala hubou, sedláci rukama. Kdo zaplatil, měl u pánů všudy dobrou přízeň, hlad si zaháněli jídlem, ale pitím žízeň. Všechny řeky byly mokré a kamení tvrdé: chalupnice hubovaly, že jsou selky hrdé. Šlechtic neobcoval s mužským měšťanského rodu: ale šenkýři míchali přec do piva vodu. 99 Mladí lidé pospíchali, staří šli pomalu: na každou špetku radosti přišla špetka žalu. Kdo měl málo, tomu braly velké pijavice: moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více. Kdo byl taškář za Peruna, taškařil zas dále: a kdo byl poctivá duše, dřen byl neustále. Neboť svět je pořád stejný, lidé ho nezmění, plivni si stokrát do moře, ono se nezpění. Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku běžela světská mašina jak na kolovrátku. Ale církevní mašinka, ta se zarazila, neboť kněžům u pytlíku zaťata jest žila. Sedlák, ten jest odjakživa vychytralý kvítek, hned si z toho utopení vyhlídli užitek. 100 Přestali desátky dávat, také na modlení, ani štolu, ani na mše, když prej pánbůh není. Na ofěry nechodili, při funusech ticho: kostelníci mřeli hladem, kněžům zplasklo břicho. – Tu hned tekla krev z obrazů, děly se zázraky: čistá panna porodila čtyry mladé draky. Báby viděly znamení na nebi a všude: prodávaly staré sukně, že soudný den bude. Báby viděly znamení na nebi a v dírách, slyšely potopu světa hučet ve všech škvírách. Po svatbě se narodilo dítě za čtvrt léta: kupujte, lidi, měchejře na potopu světa! Konec pátého zpěvu.
101 Zpěv VI.
AUDIENCE
Seděl Vladimír na trůnu ve své residencí, dával podle obyčeje velkou audiencí. Houf ministrů, tajných radů, dvorních kavalírů, stáli „Richt euch!“ okolo něj jak hrušky v špalíru. Před nimi s ohnutým hřbetem, s poníženou tváří klečeli v slušném respektu páni sekretáři. Pero v ruce, na knoflíku ingoust ve flaštičce a na zádech přivázaný pytel na petice. A vzadu si žandarmové, cárští výplatníci, přistrojili pro příhodu dubovou lavici. A na rovině před trůnem zkroušeně a tiše petenti, věrní poddaní, leželi na břiše. 102 Tenkrát byla audience nad obyčej hlučná, neb se z celé ruské říše sešla církev tučná. Totiž popi, diakoni, kantoři, zvoníci, biskupi, svíčkové báby, také kostelníci. S nimi ostatní drabanti, hrobaři, kalkanti, zpěváci a muzikanti, kluci ministranti. – Sotva dal tambor znamení, tak jak se to sluší, že cár ráčil otevříti Své Vysoké uši, všichni boží služebníci spustili moldánky, vzdychali a naříkali jak staré cikánky. Totiž popi, diakoni, kantoři, zvoníci, biskupi, svíčkové báby, také kostelníci; s nimi ostatní drabanti, hrobaři, kalkanti, zpěvací a muzikanti, kluci ministranti. 103 „Co vám chybí?“ táže se cár pod svým baldachýnem, oni všichni jedním hrdlem: „Hynem, pane, hynem!“ Celé popstvo předstoupilo k cáru s deputací, jeden držel ve jménu všech takovou orací: „Veliký jest Vladimír cár, svatá vůle jeho; kdyžs nám zabil pána boha, opatř nám jiného! Nám je pánbůh jako pánbůh, jenom když je ňáký, abysme s ním udrželi v respektu sedláky. U těch bude všechna kázeň brzy dým a pára, nebudou se mít u koho modliti za cára. Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem: bez boha neobstojíme, jen jiného honem!“ Toť se ví, že způsobila ta argumentace v Jeho Cárském Veličenstvu velké alterace. 104 Mělť jak všichni potentáti srdce měkké tuze, nebyl by mohl, chudinka, zabít ani kůře: „Milostivé vám, mí věrní, dávám propuštění: vaši žádost hodlám vzíti v zralé uvážení!“ Konec šestého zpěvu.
Zpěv VII.
MINISTERSKÁ RADA
Večír ministři seděli v tajném kabinetě, tenkrát byl bůh proti zvyku první na tapetě. V hlavní věci byli všichni stejného mínění: bez boha se sprostým lidem není k vydržení. Ale v dalších podrobnostech tu mezi dvořany byly jako skoro všude dvě rozličné strany. 105 Nová škola chce jen vždycky licitace s pachtem; stará škola zase chválí služby s deputátem. Pan ministr vnitřních věcí pravil: „Páni bratři! Ohlašme konkurs v novinách, tak jak se to patří. Ať se náležitou cestou hlásí kandidáti, pak si dle kvalifikace může cár vybrati.“ Zahraniční ministr prál, že by dobře bylo, kdyby se to v cizích listech taky ohlásilo. Neboť beztoho že není při tom obsazení na žádného domácího ani pomyšlení. „Jenom žádného nováčka! Vždyť jest starších dosti, dobře renomírovaných, zvláště v praktičnosti. Též se nesmí pro čest země na pár rublů hledět, když již jednou o tom budou cizozemci vědět.“ 106 Ale finanční ministři špinavá jsou nace, ten chtěl, aby se veřejná svedla licitace. A kdo bude ze všech nejmíň za svou práci žádat, tomu se má bez ohledu tato služba zadat. Vymínit si však, že z chrámů všechno stříbro, zlato bude vždy v pádu potřeby do mincovny vzato. Pak ať drží kurs papírů vždy aspoň al pari – to je hlavní, a ostatek všechno láry fáry. – Staveb ministr připomněl, by si přispíšili a zatím něco klášterů v kasárny změnili, než se místo zas obsadí; aby takto cáru aspoň něco zas přirostlo v tom interkaláru. Pan ministr práv přisadil: „Moje jest výmínka, by se veřejně v novinách o tom stala zmínka, 107 že se nový bůh kontraktně zavazuje k tomu, každou falešnou přísahu trestat porcí hromu. Neb se teď již každý všivák řídit chce dle cára, lhát, přísahat a dělat si ze soudů kašpara!“ Ministr osvěty divný plán měl pohotově, aby se ta božská živnost ponechala vdově. Že si může na svou ruku přibrat tovaryše, šikovného jezovitu anebo derviše. Že to bude lacinější a v dobrém pořádku, neb on sám že jim přispěje radou na počátku. – Přitom však byl potutelné církevní plemeno, myslil, že to sám povede na vdovino jméno. Ministr vojenský pravil: „Co dovede bůže, každý starý generál to taky zastat může. 108 Zvyklý na subordinací bude cára ctíti, eráru se může přitom pense ušetřiti. Ze všech nejlíp by to trefil maršál Komispetr, pouštět hrůzu na sedláky, na to on je metr. Pro jistotu se mu může ňáký literátus, chlapík v peře vycvičený, přidati ad latus. Tak přivedem kněžstvo s vojskem k jednomu komandu, zorganisujeme přísněj tu církevní bandu.“ – Pan ministr policejní beze všeho křiku podal písemně své votum v zavřeném paklíku. Policie jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světle veřejnosti nerada se brodí. Ač své votum zapečetil, přece bych se vsadil, že uhodnu, co on asi tajně cáru radil. 109 Jistě zpověď, jezovity, očistec, latinu, pokoru a trpělivost při chlebě a vínu; kousek nebe na udici, pár volavých svatých, všechna moc pochází shůry, pluk čertů rohatých. Konec sedmého zpěvu.
Zpěv VIII.
KAMARILA
Jako u všech potentátů, tak i v Rusku byla mocnější než ministerstvo dvorní kamarila. Zachovej nám, Pane Bože, Frantu Šumavského, že je každá kamarila pohlaví ženského. Vladimír byl ještě k tomu puncto sexti štvanec, jako lev královal mužům a ženským co kanec. 110 Jednu ženu měl Normanku a jednu Řekyni, dvě měl Češky, že jsou hezky, jednu Bulharyni. A metresek jako pecek, tři sta v Bělehradě, dvě stě v sele Berestově, tři sta v Vyšehradě. Ještě kromě těch kasáren leckdes filiálku: Kacik v Hessen-Kasslu nemá tolik kafešálků! A teď ještě tetky, matky k nim přiadýrovat, pak to s jejich zpovědníky multiplicírovat: Ó, to byla kamarila jako Čimboraso! Senát vždycky pohotově jak u rasa maso. Ó, to bylo kandidátů, to bylo protekcí: tu cár, co jest topit bohy, dostal teprv lekcí. Všechny na něj dorážely, každá jinák mlela, málem by už byla cáru hlava zšedivěla. – 111 Večír, když mu Mates lokaj přišel zouvat boty, začal si cár stěžovati na ty své trampoty. Starý Mates, ten byl ve všem carův hlavní rádce, ministry i kamarilu vodil na oprátce. „Ach, Matýsku, Matýsečku, hleď mne toho zbavit, já chudák s těmi ženskými nic nemohu spravit!“ – Mates, jak jen cár byl svlečen a v posteli ležel, do redakce vládních novin s botma v ruce běžel. Tam jim cosi diktýroval s botama pod paží: „Nebude-li to tam zejtra, cár vám vousy zpraží!“ – Druhý den pak celý Kyjov divil se nemálo, když v úřední části novin velkým písmem stálo: „V jménu Jeho Veličenstva cára Vladimíra na prázdnou prebendu božskou konkurs se otvírá. 112 Výmínky a bližší zprávy, to kandidátovi ministerstvo policejní na doptávku poví.“ – – Rozběhla se ta novina v elektrickém letu na drátěných telegrafech jako rtuť po světu. Druhý den již v celém světě jak na lípě včely telegrafické depeše v novinách bzučely. – V Římě páni kardináli k Červenému raku přede mší se scházívají na skleňku araku. Pan kardinál Šamšulini mrsknul jen po oku do Augsburských všeobecných, už se dal do skoku! Dal nalejt Lacrimae Christi, a to hned do žbánu, vylousknul žbán a již letěl přímo k Vatikánu. Tam hned vrazil do pokoje a bez zaklepání vyburcoval tou novinou papeže ze spaní. 113 Svatý Otec, jak vyskočil, ještě byl v košili, velel, by se jezovité do Rus hned strojili. Dal je všechny k této cestě na ostro kovati a marš zvláštní pro ně kázal zkomponýrovati. Konec zpěvu osmého.
Zpěv IX.
JEZOVITSKÝ MARŠ
Te Deum laudamus – v Kyjově je rámus, dies irae, dies illa – nastane tam naše víra. Te rogamus, audi nos – ten Vladimír, to je kos! Gloria in excelsis Deo – držme my se jeho. Credo in unum Deum – náš Bůh je poslušnější nežli Perun, 114 orate fratres – naše víra je ponížená jak pes. Benedictus, qui venit – málo vědět, mnoho věřit. Sanctus, sanctus, sanctus – všem novotářům pardus, in nomine Domini – čert aby vzal noviny! Dignum et iustum est – starým časům všechna čest! Dominus vobiscum – lepší hloupost nežli rozum. Sancta Dei Genitrix – zde nám už nevěří nic. Agnus Dei, qui tollis peccata – Rusi nám budou věřit jak telata. Veni, Sancte Spiritus – postěhujem se do Rus, exaudi nos, Domine – ať nás to tam nemine, pleni sunt coeli – abysme se tam dobře měli, 115 aequum et salutare – počkej, ty kaviáre! Salvator mundi – to budou jundy! In te, Domine, speravi – žaludek nám dobře tráví, libera nos a malo – sedum liber masa málo! Exaudi, Domine, orationem meam – sním jelito, když šunku nemám, ex profundis clamavi ad te, Domine – když jsem byl ve sklepě na víně, dona nobis pacem – s kuchařkami spát chcem, a porta inferi – aby lidé nevěděli.. Mea culpa, mea maxima culpa – kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa. Kyrie eleison, když peníze nejsou. Et ne nos inducas in tentationem – když ti dávají, ber honem; 116 sicut erat in principio et nunc et semper – nedávej nikomu nic, ale všem ber; et in saecula saeculorum. Amen. Nejvíc nám nese ten pekelný plamen. Konec marše.
Zpěv X.
KONKURS
Věje vítr černomorský, trávou v stěpi klátí; sbíhají se do Kyjova páni kandidáti. Věje vítr od západu, v Kyjově se práší; každá firma haní jiné, sama se vynáší. – Poslal papež dekret z Říma, pečeť jako talíř: „Co je po té řecké víře, nedám za ní halíř! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, římská církev mezi všemi nejcírkvovatější!“ – 117 A carhradský patriarcha, pečeť jako míska: „Nevěř tomu, Vladimíre, co ancikrist píská. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, řecká církev mezi všemi nejcírkvovatější!“ A rabínské synedrium „Šulem, šulem,“ píše, „nevěř Římu, nevěř Řekům, drž se jen Mojžiše. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, židovská je mezi všemi nejcírkvovatejší.“ Také mufti muhamedský překřičet se nedá: „Potluč ty psy nevěřící, uvěř Muhameda! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, musulmanská mezi všemi nejcírkvovatější!“ – V cárském dvoru na Podolu psi se o kost hryzli: také ty ostatní sekty konkurovat přišly. 118 Čert zná všechna jejich jména! Ale jak se ctily, z toho se ruské hokyně mnoho naučily. Tenkrát byly zlaté časy pro dohazovače, rozolku pili z krajáčů, jedli jen koláče. Proto, že jim v tom konkursu obchody tak květly, jmenují se od té doby také „boží metly“. 119