VZDOR.
Chrám duše mé kdys nádherou se stkvěl,
na oltáři chor světel němě stál,
dav pobožných skroušené písně pěl,
k nimž doprovod já na varhany hrál.
A oblak kadidla se vzduchem nes’,
v svůj bílý závoj věčné světlo skryl,
z něj těžký odor ponenáhlu kles’
a proudem mdlým se v temné kouty lil.
– – – – – – – – – – – –
Však přišel’s Ty, Ty anarchista Zmar, –
ve chrámu mém jsi bombou o zem třísk’ –
a slyším dosud, z mraků dusných par
jak výsměch Tvůj tak vítězně si výsk’. –
– – – – – – – – – – – –
A Ty se’s domníval, že budu lkát?
ostrými nehty rváti prsa svá? –
snad spílat Ti? – ó ne, jsem tomu rád,
je dobrodiním velká krádež Tvá! –
29
Nač Tobě k vůli jevit ženský rmut?
Já prohrál jsem, – však po boji je klid, –
dám oltář v kout, jenž zůstal nedotknut,
tam chci zas věčné světlo rozsvítit.
30