Rouhač.
Je sobota a israelský lid
pod stany odpočívá z živých snětí,
žeň všecka skončena je, v poli klid
a dary sneseny jsou na oběti.
Jest z oliv čirý olej přinesen
v lamp křišťály ve dvanáct zlatých džbánů,
by stále hořely co noc, co den
ve stánku úmluvy a k poctě Pánu.
Lid nosí zas a zas, ač mnohý z nich
dal poslední, co nastřádali s polí,
to byli míšenci, již z cizích líh
hrst klasů sesbírali po okolí.
To byli ti, kdo u pyramid kdys
z žen israelských zrodili se k práci,
z těch snědý Seba v prosté sukni, viz,
nic nepřines’ a hladov v stín se kácí.
28
Je vzrostlý Seba, jako horský klen,
tůň temných jeho očí sype blesky,
jak ondy juž, když Mojžíš rozhorlen
vrh’ na zem božích přikázání desky.
Leb jeho mohutně je vyklenut’
a mozek buší v obě spánků strany;
vždy bývá sám, v hloub vlastních ňader vsut,
a málomluvný jest a zadumaný.
Ač z rodu soudců byla matka, z Dan,
a Dabri jeho děd, všech souhrn ctností,
přec v Israeli tulákem byl zván
a neměl ani chleba do sytosti.
Jen stěží mohla matku uživit
dlaň synova, jak oraniště zrytá,
sám smědý Seba nebyl nikdy syt,
leč matka jeho vždycky byla syta.
Dřív Osiridův moudrý velekněz,
jejž otcem zval, měl hojnost pro ně oba,
hůř mnohem nežli v otroctví jim dnes –
a pochyb myšlenky jdou srdcem roba. –
Zří na lid Seba, oběti jenž snes’,
zří na přerůzných darů velké kopy,
z nich s rodinou svou tyje velekněz
i leviti již v hojnosti se topí.
29
A hledí na červcový knížat šat
a na pačesný oblek dělných lidí,
již chorob plni jsou a plni lat
a pracně snášejí, co lenost sklidí.
Zrak jeho rozžhaven je, hoří krev,
když chudých obětníků vidí tlupu,
i reptá, vstává Seba a juž hněv
z úst živým proudem stéká do zástupu:
„Proč, ubožáci, otrocký váš spěch,
proč snášíte svá nejlepší sem sousta,
nač hromady jsou bílých chlebů těch,
nač oleje a medu zlatá spousta?
Nač vše, čím zástup chudých byl by syt,
sem přinášíte jako obět Bohu?
zpět žádá-li, co otecky vám skyt’?
nač Jemu zbytky s boháčových stohů?
Nač beránky, nač páry holoubat,
nač kozelce i jalovičky bílé?
chce krmené-li vrácené mít zas
snad na andělů zimní kratochvíle?
Vždyť všecko nosíte jen lenochům,
již kolem archy jako strážci leží!
Zda nevleče z nich každý ve svůj dům,
co dělný lid a bídák s polí těží?
30
Proč snášíte vše kněžím napořád,
již líně sobě hoví v snětí chladu?
Ej, Aron se svým rodem stráví rád,
co chuďas dobyl o žízni a hladu!
A pyšen bude na svůj pestrý šat,
na modrý podstavec a šarlat rudý,
až bude váš jak můj: směs režných lat,
líc jako rub, vždy stejný ve všem všudy!
A Mojžíš bude vždy mít světlý stan,
a vy v svých chyších povždy potmě tápat...
To nechce Bůh, to nechce světů Pán,
to Mojžíš chce, leč neumíte chápat.
Chce bez práce a bez námahy žít
s vším rodem hrdě zpanštělého Judy,
chce zákony vás spoutat, raby mít,
a tučný desátek brát z vaší půdy.
Ej, klame vás, když dí, že chce to Bůh;
Bůh s koktavými věru nehovoří,
ať volá, křičí – pro něho je hluch;
ne Bohu, jemu Izrael se koří!
Ta boží přikázání robí sám
a na desky je píše, Bůh to neví –
co nechce sám, též zakazuje vám,
a kdyby Bůh to chtěl, on neuleví!
31
Proč má jak slepce na laně vás vést?
Ty desky zrobil v sinajském kdes lomu
a pouty vám je přines’ z horských cest;
Bůh nezjevil se posud pranikomu!
Co děl, je pouhá lež a lest a klam,
by všecky podrobil vás vlastní vůli,
jej za chytrého podvodníka mám,
a za berany větší lidu půli!
Proč nevede nás už v tu krásnou zem,
když o ní ví, proč nepřerve mlh mraky,
a pitomě nás vleče tam i sem
a náhody nám staví za zázraky?
Děl, zázrakem že útrap zhostil vás,
když z hadů vybavil vás cestou všady,
leč těsněj’ ovil vaše srdce zas
všech krutějšími nedůvěry hady.
Proč zlaté tele, jež vám Aron slil –
ať třebas právem – rozbil v hněvu chvíli?
Proč? Sám by na jeho rád místě byl,
v něm mluvícího boha byste ctili!
Nač mimo Jahve ještě koho ctít,
nač Mojžíše? Jen tvůrci pocta patří;
kdo mluvil s ním? Náš otec je, dí cit,
a my zde všichni stejni jsme a bratří!
32
Je toho dost! Kdo přemýšlíš, už znej,
že není Mojžíš lidu božskou stráží,
že není prorok, ani čaroděj,
leč podvodník, jenž z náhod prospěch váží.
Že vládnout nad všemi chce jako král
spíš rodu Aronově k pýše směle
a rodu Levi, který při něm stál,
když na prach roztříštil vám zlaté tele.
To tele, na něž snesli jste ves stkvost,
jak Aron chtěl, by sám jen zářil zlatem
jak v kurách páv, když rozvinuje chvost,
svou velkou čepicí a pestrým šatem,
Pryč strhněte ta pouta mozků již,
v něž ti dva bratří podvodní vás skuli,
pryč vrzte s beder otrockou tu tíž
a projevte svou sílu a svou vůli!
Pryč, nežli Mojžíš navrátí se zas
s hor sinajských, kde nové léčky snuje;
z těch darů strojte chudým hodokvas
a lid ať u veselí prozpěvuje!
Ať raduje se z žití! Těla vzruch
a srdce oheň člověk dusit nemá,
co v něm, to v ňadra vdech’ mu onen Bůh,
jenž nemluví a tvarů jakýchs nemá.
33
Jeť vznešenější lidských představ všech
a nezjevil se nikdy pranikomu,
jak pouště samum jest však jeho dech
a jeho hlas je nad bouřný hlas hromu.
V něm všecko jest, leč v Mojžíšovi nic,
co mít chce Bůh, to z našich srdcí vstává;
dalť Mojžíš zavraždit vás polovic,
leč otec dětí vraždit nenechává!
On nekáže vám obětovat brav
a skot a ptactva směs, jež kněží snědí,
on neproklíná pobloudilých hlav,
on na srdce, ne na obřady hledí!
Bůh větší jest, než chápat může kdos,
nač kadidla mu kouř nač růží věnce?
Je s tvory se všemi náš stejný los,
ni vlásek větší nejsme nad mravence!
Ne pro sebe, Bůh pro nás všecko dal,
co létá v oblacích, co vzchází v líše,
co niva má, co skrývá vody cval,
Bůh nehledá si rady u Mojžíše.
Chce ze svých tvorů božskou radost mít,
chce, aby znali jej i duchem slabí,
chce s nimi družně obcovat i žít
a nedělí je na pány a raby.
34
Chce všecky živit, všecky k sobě vznést,
tož ke všem stejně v milosti se kloní,
on nechce z mouky kněží chléb si hněst,
když zří, že chuďas hladem slzy roní.
Nuž, berte z obětí, jež národ snes’,
on milostivě v úděl vám je dává,
kdo lačen jsi, jdi před archu a jez,
a dávej bratrům, jimž se nedostává!“ –
A přes vše strany zní to v šíř i v dál...
„Tak Mojžíš nemluvil, ni Aron kníže,
jimž chabé jazyky Bůh podvázal,
ač vždy a všude bývali mu blíže!“
A když tak volal v udivení lid
a když tak hlásal zvedaje zrak k nebi,
v ruch proměnil se prvý stanů klid
a chuďas bral a jedl svaté chleby.
A jedl z mas, jež dána za oběť,
a horký nápoj upravil si z medu;
kdo reptal dřív, jak proměněn byl teď,
až všecko snědeno je ku posledu.
A když lid napojen byl, když byl syt,
i suknice a řízy chutě kasal,
a v rozjaření za ruce se chyt’
a skákal, zpíval, tancoval a jásal.
35
Jen Aron ze stanu se ztratil ven
a mlčel zas jak u telete prve,
by s lidem nadál zůstal spřátelen
a s rodem svým tyl dále z jeho krve.
Tu Mojžíš z toulky Sinajské šel zpět
a slyšel hluk a jásot po okolí,
zrak zdivený se plamenil, chvěl ret
a z dálky hrozil pastýřskou svou holí.
A čím víc vířil tanec, hlučel zpěv,
tím více hněv mu planul v holém lebu,
leč nedbal národ na prorokův zjev
a volal naň: „Pryč s tebou, máme Sebu!
Pryč, Sebu máme, vůdcem buď nám on;
že Jáhve znáš, je lež, též on tě nezná,
náš návrat v Kanaán jest bravu hon,
všech štědrá země jest, nač pole mezná?
Nač rozdíl vnášet v lidu velkou směs?
jsme stejní, rovni všickni zde druh druhu,
nač knížata, nač soudce, voják, kněz,
nač vznešeným žít z mozolů svých sluhů?
Pryč, klameš nás, pryč, Sebu vůdcem chcem,
chcem zřejmě Bohu klanět se, ne v skrytu,
nač stánek úmluv vláčet tam i sem,
líp bez kněží nám žít a bez levitů.
36
Jdi bez nás! V bratrů volných zástupech
spíš dojdem plzných kanaánských strání –
a desky přikázání svých si nech,
my známe pouze srdcí přikázání!“
A zas lid výskal, tancoval i pěl
a suknice a řízy výše kasal,
a větví zelené, jež v rukou měl,
vznes’ nad hlavy a třásl jím a jásal.
Jak třtina Mojžíš na těle se chvěl,
když na lid hleděl vytřeštěným zrakem,
a rozhorleně do ležení šel
a jeho čelo pokrylo se mrakem.
Jak z bílé žuly v stanů bráně stál
a nad divokým strnul lidu kvasem,
jenž místo žehnání mu divě lál –
a v stany Mojžíš volal hromu hlasem:
„Lhář Seba jest a blázna jeho řeč,
kdo’s Izrael, spěš ke mně, k poctě Páně
vlož na své bedro přiostřený meč
a ležením spěš od brány až k bráně.
A bratrům, bližním, všem jej vetkni v hruď,
kdo mnou jim daným příkazům se příčí,
Leč Seba v posled kamenován buď! –
Zla símě jest, co ze srdce mu klíčí!
37
To rozkaz můj, sic k pomstě vstane Bůh
a v písku pouště pohřbí vás a zhubí
jak bzučná hejna jedovatých much,
a bouří smete stany vše a sruby!“
Tím stádo lidu zastrašeno zas,
kdo s Sebou byl, plach od něho se ztrácí,
strach plíží se, kde dřív byl hodokvas;
lid k Mojžíšovi v pokání se vrací.
A nejdřív ti, kdo na počátku hned
se jítřili a stáli vzpoury v čele,
i odpad’ zástup velký – množství set –
a Mojžíšovi k nohám palmy stele.
A spěchá k němu kněz i chabý rab,
a všecka knížata i syni Levi,
a Mojžíš volá: „Zab, kdo hřešil, zab,
kdo z úst mých o svém Bohu pravdy neví!
Kdo váhá, však ten nejprvnější všech
ať pod ranami vašich mečů strne,
ni děti jeho živy nezanech!“
A na Sebovce vlčí lid se hrne.
A tisíců jich zbito na třicet,
kdo sytili se z obětního chleba,
a když byl večer, už těm vraždám v sled,
dán v žalář jatý Dabri vnuk, rab Seba.
38
Hned ráno však byl v tábor vyveden,
a klidný Mojžíš mluvil k lidu znova:
„Hle, ošklivější všech jest rouhač ten,
jenž lží a lstí má slova prorokova!
To Egypťana hnusné líce viz,
ten zmetek kněze Memfidy mdlých synů
chtěl otrávit tě jeho mozku hnis
a zošklivit tě mně i Hospodinu!
On rouhal se a zlořečil a lál,
bys v nenávist mě pojal z jeho zlosti,
a proto děl mi Jáhve, světů král:
,Jdi, toho netvora mne navždy zhosti!’
Tož chci, by z Izraele muž i kmet,
i hoch i žena každá, každé dítě
na hlavu rouhačovu kámen zved’
a zhubil jej a v skalách pohřbil skrytě.
Nuž, potřeštěný rozbijte mu leb,
jimž hřešil nejvíce i mozek chorý;
chtěl snad, by Pánu upekán byl chléb,
jak nečistým kdys, z hořké dubů kory?“ –
I zvedli kamení lid veškeren –
kdo byli se Sebou dřív, nejvíc třeští –
leč bez vzdechu a slova rouhač ten
stál v ostrých kamenů jich hustém dešti.
39
A kde kdo spěchal blíž, by kámen chyt’,
i ruce dětí nedospělých k hodu,
a házeli naň knížata i lid,
i příbuzní i bratří jeho rodu.
I tlupa žen, jež s kvítím šla mu vstříc
dřív v nadšení a k nohám mu je sela,
jen jedna usedavě vzlykajíc
zpět s tváří obrácenou neházela.
Lid nedbal jí, leč Mojžíš, když ji zřel,
svou holí zavadil jí o rameno
a rozhorlen v tvář hleděl jí a děl:
„Proč házet vzpíráš se, mluv, vzpurná ženo? –“
„Jsem dcera Dabri, Seba syn mi byl,
Pán duše naše obě v jednu svázal;
či matka mrtvolu tvou vrhla v Nil,
když Farao nás ondy vraždit kázal?
Mám ruku vložit na svou vlastní krev?
Ne! Postav matku odhodlanou k synu,
ať ubije nás tvůj i lidu hněv,
věř, klidněji, než ty zde v poušti, zhynu!
Však věřím s ním, on k poznání mě ved’:
Bůh nezabíjí v hněvu zlobnou mocí,
Bůh odpouští, když k němu duch se zved’,
a k němu zřím, ne k mstiteli, leč k otci.
40
Zda rouhal se můj syn, když směle řek’,
co o tvém klamu tajně řekli mnozí,
že nestojí Bůh o váš hmotný vděk,
jejž bílí volci v zlaté arše vozí?
Že chleba nežádá, jsa všeho Pán,
spíš žehná těm, kdo ubohé jím sytí,
když vypuzeni bloudí mimo stan
a stálým pláčem choré oči nítí.
Mám rouháním, že s ním jsi rokoval,
že domýšlíš se za druha mít Boha,
a to, co On svým prstem v desky psal,
tvá v hněvu rozdupati směla noha.
Víc tvého Jehovy Bůh Sebův byl,
než mlžný obraz zlobivého kmeta,
jenž děti svoje vraždí za omyl
a pouští prohání je drahná léta.
Svou cestou, svůdný starče, jdi, mě nech,
já u mrtvoly svého syna sednu
a slzou vymyji ran jizvy všech,
leč s kamenem naň ruky nepozvednu!“ –
Zrak Mojžíš na odbojnou vytřeštil
a zřel, jak tlupa lidu svědčí ženě,
bál nové vzpoury se, hněv v tvář se lil:
„Ta zahyň s rouhačem“, děl přidušeně.
41
„A každý zhyne takto v příštích dnech,
kdo proti mně a řádům Páně reptá,
Bůh skrytý v arše a v mých zákonech
jak Samum k zemi srazí jej a zdeptá.
Pryč! V srdce bijte jí jak v hluchý klas,
jak Sebovi jsem kázal bíti v hlavu;
než vrchol nebe zlíbá slunce jas,
ať potuchy z ní není v lidstva davu.
V to srdce bušte, milující víc,
než Hospodina, zmetka, svůdce láje,
však poslední všech byla souložnic
těch, kteří čistí Apisovi stáje.
A každý z vás, kdo vzpouzet by se chtěl,
Pán za hřích stejný právem stejně měří!“
A lid, jenž na vůdce zas reptat chtěl,
lek’ znova se – a psi jsou z plaché zvěři.
Vždyť za Mojžíšem stál ves Levi rod
a všecka knížata a všickni kněží,
i soudci v jejich přidružení svod
a všickni ti, kdo z oběti chléb těží.
I vlekli ženu k popravišti v dál,
kde chátra lidu vlčí choutkou vřela,
kde hrdý Seba mlčky skonával –
a v dešti kamenů s ním matka mřela. –
42
Když odnést chtěli těla s hrůzy míst,
by pohřbili je v poušti podál stanu,
děl Mojžíš zas: „Buď vlkům za kořist,
kdo rouhat osmělil se proti Pánu!“
Lid uposlech’; když hrdý Seba pad’
a matka zkácela se podle syna,
šel, spoustu kamenů by na ně klad’,
jak byla vůle Boha Hospodina.
Leč bled’ a žasl, na Sebu když zřel,
a vzkřik’, jak též by k popravě byl veden,
sty těžkých kamenů něm Seba mřel,
leč hlavy nedotkl se ani jeden!
A mateři když pohleděli v tvář,
vše rozbil na těle jí kámen pádný,
sty ran ji přikryl smrti siný šlář,
leč srdce jejího se netkl žádný. –
Když ukázali Mojžíšovi, děl:
„Bůh omýlil se hněvu velkým vřením,
však zítra řeknu mu, jak jsem to chtěl,
by zaměnil to ještě pod kamením!
„Ten umře hned, kdo mní, že naopak
Bůh rouhači než mně víc konal k vůli?..
Pryč, dál z těch míst!“ – Zrak jeho byl jak mrak –
a stany izraelské dál se hnuly.
43