Rezfa.
Hlad mořil židů lid a prorok řek:
„To Hospodinův zasloužený trest,
že Saulem, meč jenž v prsa vlastní vtekl,
lid Gabaonitských dřív huben jest.
„Jak,“ ptal se David smířiti mám Pána?“
a prorokova zněla odpověď:
„By nestihla i tebe boží rána,
co z Gabaa chce lid, vše konat hleď!“
Když David jich se tázal, v odvěť dali:
„Kaž na Saulův by rod náš pomstou sáh’,
až na živu by nikdo nezůstali
po Israela dálných končinách!“
To králi vhod, i děl: „Buď hned, co ždáte
rod Saulův hrdý, odvážný – já dám;
nač déle ještě o své žezlo zlaté
jich lstivých úskoků se báti mám?
71
Či nástrahám mám synův Berzillaie
a synův Rezfy chabě podlehnout?
Nuž, vezměte, ať zbaven jsem té láje
a vlastní na ní vykonejte soud?“
A sedm reků s tváří plnou vzdoru
ven z města vleče hněvný lidu tlum
na dravou zvěří obývanou horu,
by sedm křížů vznesli k nebesům.
A Rezfy synové i Mikol děti
jsou na potupný přibíjeni kříž;
co matek výkřiky, jež krajem letí,
co úzkost jejich duší platna již?
A sedm křížů hrozných k nebi trčí,
zpěv křižujících rozléhá se v dál,
leč na svém loži choulí se a krčí,
mdlý sešlostí a strachem zbitý král.
I přišla noc; tma objala vrch hory,
zpit pomstou domů rozprchl se lid
a spal; jen David nespal strachem chorý,
ač Jáhve smířen byl a národ syt.
Též Rezfa bdí a Mikol k srdci vine
a těší ji, ač vzlyk jí tlumí hlas,
proud horkých slz jí po tváři se line
a od uspané snachy vstává zas.
72
A pěti synů Berzellaie pláče,
ta silná žena Saule, a svých dvou,
tlum lačných havran nad hlavou jí kráče
a vlci o mrtvoly s ní se rvou.
Leč více bolí srdce těžké rány,
než rány od vlků a od vlčic,
nechť v tvář ji klovou krkavci a vrány,
přec duše křižovaná trpí víc.
Vzdor, kletba, lítost, žal ji srdce klíní,
svou vlastní hlídajíc i Saula krev,
jak žebračka se přiodívá žíní,
leč nachem králů hoří její hněv!
Tak brání dravcům, s nimiž v boji úpí
od chvíle žně, až déšť když na zem pad’,
ni vlk ni šakal nesměli, ni supi
jich těly dravčí ukonejšit hlad.
„Sem“ k supům volá sem, vy hrozní ptáci,
sem na mou hruď, v ní žal a hněv se zlíh’;
sem, vlci, sem, ať matka v prach se skácí,
jen netkněte se drahých dětí mých.
Sem ke mně leťte; krví mou a svaly
můž’ rod váš veškerý být na vždy syt,
mé ruce silny u mrtvol se staly,
že mohly by i krále zardousit!
73
Leč stydno je mi utýrané ženě,
tu Davidovu obejmouti hruď
a sevříti ji divě roztouženě,
tož živ, leč strachem na smrt týrán buď!
„Pán chce to,“ říkáváš, co sám chceš míti
a lid se chví, ač ví, že vše je klam,
vždyť pomstou divokou tvůj zrak se nítí;
Bůh otec všech, zlým Jehovou tys sám.
Dál páchej svoje ukrutenství sterá
a hlásej v lid, že’s činil, Pán co chtěl,
leč rci, znáš boží přikázání, která
by matkám král stkvost dětí zabíjel?
Ne! tož ať hrůzy tebe obkličují,
ať předěsí tě běsný Belial,
ať pekla vichrové ti v srdce dují,
ať dýmem chřípí božích mřeš, msty král...“
A Rezfa lká a sedm křížů hlídá
a v dálku plaší lačnou zvěř i káň,
z úst stéká krev a kletba na Davida:
„Co’s konal mně, i s tvým se rodem staň!
Ať na kříži mře v láji krvebrodné,
tvůj nejvzácnější květ, jejž vydá rod,
meč sedmerý ať v matky hruď se vbodne,
jak mně meč sedmerý se v srdce vbod’!
74
Ó běda, běda, běda, hrozný králi,
jsi trůnem jist, leč záhy zhyneš, věz!..“
Tlum černých mraků k vrchu hnal se z dáli,
a z nich jak zlatý had blesk níž se snes’!
A strávil kříže... Rezfa padla k zemi;
před zvěří zlou svůj zachránila rod,
jenž sedmi ptáky vzlét’ a perutěmi
jak padlý sníh se vznášel na východ.
A kde dřív stála dřeva vzňata bleskem,
plál velký zlatěmlhovitý zjev:
kříž oblačný – a zářil slunce leskem
a jemu u pat krotl bouře řev.
75