U hrobu malé Cornelie, dcerušky přítele mého G. z L.

U hrobu malé Cornelie,
dcerušky přítele mého G. z L.
Ta jarní kvítka, jemná, svěží, drahá mráz časný krutý potírá a drtí, po teplých srdcích chvatnou rukou sahá tak ráda mrazná, nelítostná smrti. – I Ty jsi zvadla, něžná Cornelie, zem Tobě byla krásná předsíň nebe, pak si šla na pouť, žel a rov už kryje – větvičku skvělouzkvětlou, z mlada kmene – Tebe. Což bylo Tobě těžko žíti v světě a milá pouť Ti do krásné té vlasti, kde klesá smutek, jenž nám srdce hněte, a za sta želů sto se prýští slastí? – Teď cipřiš roste na Tvém hrobě malém, a bujný břečťan zakrývá Tvé jméno, leč v mnohých srdcích v lesku neustálém jest Tobě první místo posvěceno. 18 I růže květou na Tvém nízkém hrobě a fialy a mnohé pestré kvítí, jak památka, jež povždy pučí Tobě a v plných srdcích jasnou hvězdou svítí. Dnes cizinec se svěřil vlnám moře a přináší Ti pozdrav drahé matky, jíž zhasla Tebou radosť, – vzešlo hoře, jíž Tebou všecky, všecky zmizly statky. Viz, cizinec tu na Tvém rově stojí, chudičký básník, – k jihu tažné ptáče – on tebe neznal v světa nepokoji, a přišel sem a na Tvém hrobě pláče. – – Tam slunce tiše v moři zapadává a bílou desku – „Cornelie“ – zlatí, nuž, vřelé s bohem pěvec Tobě dává, noc spěchá už, a trud mu mysl chvátí. Do černé loďky nazpět noha vstoupá, a v srdci cit a mysl k nebes báni, kde v étru Tvoje postava se koupá, již strážný anděl zlatou palmou chrání. Ach, vidím Tebe, jak Tvá noha svatá od hvězdy k hvězdě v božském míru kráčí, a na červánky stoupá Tvoje pata a krásou Tvou se růže chvějí k pláči. 19 Ty růže sype anděl na západu k zemi, kde nyje drahá Tvoje máti, a souzvuk ptactva v utěšeném ladu pospíchá Tobě slední pozdrav dáti. – Ach, ručkou malou žehnej místu tomu, kde otec, matka, bratříček Tvůj žije, až v rozkaz boží půjdou také domů, pak ať je s Tebou jedna hvězda kryje. 20