Panošík.

Panošík.
Měl krásnou dceru Jiřík král, tak upřímnou a krásnou jak hvězdičku, co svítává, když všecky už pohasnou, tak krásnou, jak on dobrý byl, jenž v každém srdci stokrát žil, tak upřímnou a krásnou. Měl panošíka Jiřík král, měl mladinkého hoška, on držíval vždy třemeny, když stoupala v ně nožka té čarovnice tichých vnad, jíž lid si vážil nad poklad, – měl mladinkého hoška. A jela jednou jako pták, a jela v černé háje, a za ní panoš jako stín, s nímž v soumrak slunce hraje, a hleděl na ni, hleděl zas tu jasnou rosu něžných krás, jež jela v černé háje. A v prostřed lesa, poděšen, tu spial se komoň mocí, 121 a klesla s koně královna, jak hvězda s nebe v noci( leč nežli klenot k zemi kles’, mladý se panoš s koně snes’, a byl jí ku pomoci. A jako záře sluneční naň usmála se paní, a za dík, dík svůj nejvěčší, ke rtům se hocha sklání. A když se dotknul retu ret, tu poznal panoš nový svět, vždyť usmála se paní. A jela dále jako pták, a létla jako střela, a za ní panoš jako stín, leč smutný, smutný zcela. Dnes nejkrásněji chuďas žil, to vrchol jeho slasti byl, jenž mizí jako střela. Tu z Uher přišel statný pán, a s sebou vzal mu paní( tu chodil lesem zamyšlen a těkal v mysli za ní. On nesměl chuďas žádat víc, než to, že políbil ji v líc, a plakal pro svou paní. Pak vzal si koně, silný meč, a voje počal kláti, 122 co Jiříkovu korunu jinému chtěli dáti. A poslední když ranou kles’, ret jeho požehnání vznes’ jí – jí, a přestal pláti. – 123