Skrovnou píseň, vitou v českém luhu,
prosté kvítí Pootavských niv,
podávám Ti darem, milý druhu,
dávné přízně věrně pamětliv.
Posud se v něm ještě rosa třese –
povzdech noci, padší ve kalich –
přijmi, paž‘ má mnoho neunese:
slabne, vadne – na skráň padá sníh.
[3]
Sivým křídlem obletuji čelo:
stáří, práce, lítosť, trud a spor,
co by srdce v kytku skládať chtělo,
rozvane mi přes noc vítr s hor.
Často teskliv vzdechnu sobě ve snu
pro ten bouří rozervaný květ;
na mohyly drobných zvěstí klesnu:
„Mrtvy, mrtvy!“ siný šepce ret.
Někdy jenom, štědrým nebes darem,
na čelo mi sletí, srdci vděk,
pod růžemi vylíbaný jarem
snův a písní bludný bělásek.
Jindy v cestě ukypřené mechem
prosté květy vykouzlí mi jih,
abych okřál pohledem a dechem –
dnes Ti, drahýdrahý, nesu, jeden z nich.
[4]
Jeho kalich bílý jest a plný,
vůně rodných luhů v něm a zvuk,
jehož ladně chvějící se vlny
závistný rád třísní nedouk.
Nevražítě na pel, z něhož dýše
svěží mluva otců, písně děv,
a ta čarná dětských očí říše,
z nichž mi hvězdy padly v tento zpěv.
Ty, již záhy posvěcený kráse,
jí jsa líbán na čelo i ret,
nevypudíš víly outlopasé
z mého květu v zamlžený svět.
Objímám Tě toho květu vůní,
k srdci pokládám ho na Tvou hruď,
krůpěj jeho rosy změň se v tůni,
krásy paprsek v ní duhou buď.
[5]
Naše srdce nechať beze strachu
po té duze v ústrety si jdou,
jež nad vírem pozemského prachu
mostem váže síňku Tvou a mou.
[6]