Cestou.

Adolf Heyduk

Cestou.
Ej, cesta pěkná jako stůl a stromy jako kytky, bez v sadě zkvetlý zakryl v půl zdí rozvalených zbytky, a z bezu na cestu, mně vstříc, zří velké dětské oči – a krásy, vůně vždy je víc, až hlava se mi točí. Hned horké čelo odkrývám a starost s plece třesu a zase vše, co v srdci mám, jak květné poupě nesu; a nepuká-li poupě hned, přec zvolna obal ruší – mělť často jsem, než východ zbled, už vůně plnou duši. 15 Tak cestou šťasten, blažen vším, vždy vesele si kráčím, hned s dcerkou srnčí hovořím, hned se synáčkem ptačím; a na loži-li nepospím, přec aspoň v lesa mechu, a když se v zoři probudím, prost žalů jsem i vzdechů. 16