V dobré míře.

Adolf Heyduk

V dobré míře.
Když jaro slaví hodokvas, a v luhu hrají děti, tu celé hnízdo písní zas mi z ňader v blankyt letí; v mém srdci všude samý květ, že sotva je v něm místa, co jest mi bídných půl sta let, co věk, co pessimista? Mně kytka za čapkou a zpěv i přes to stáří sluší, a komu to snad bouří krev, ať sobě zacpe uši; ať zlatým límcem schová sluch, ať, chce-li, vezme vatu; což dluh tím dělám? při sám Bůh! či žádám za to platu? 29 Ej, drahně let jsem kantořil, a nesšosatěl přece, teď jako šipku samostříl čas nutí mne ven z klece; v strast přemnohou jsem zapadal, a hrob už v půl mě skrýval, leč kdyby mně Bůh růže dal, zas o růžích bych zpíval. 30