Vodník, stařeček.

Vodník, stařeček.
Pod skalou v hlubinách řeky, vodník, prý, stařeček snil – Nahoře Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil. Na večer, život když utich, lidskou tvář na sebe vzal, se džbánem pro pivo chodil, poseděl, žertům se smál. Ve shodě s bodrým žil lidem, vodníka každý už znal; mládež, když povykovala, hlavou jen pokyvoval. Za noci, vlny když řeky měsíce ozářil jas, na jezu u mlýnů sedal, zelený česal si vlas. Česal vlas, naslouchal hudbě, toužná jež s ostrova zněla, vodníka za letních nocí hudba ta rozcitlivěla. K břehům zřel, vzpomínal časů, zašlých, jak město se mění – s povzdechem v říši svou vodní nořil se v stesku a snění – V hlubinách, v říši své vodní, vodník tu život svůj žil, s vodou mu uběhla léta, o mládí uprchlém snil – – – 63 Životu na řece uvyk – na mladá ve vlnách těla z hlubin zřel shovívavě, v jiskřícím světle jež dováděla. Za nocí vlahých, kdy jarní vzduch svěží naplněn touhami, vůní byl bezu, – Holaho, Vltavo – toužnou prý píseň slyšet moh’s vodníka v hukotu jezu – Pod skalou v hlubinách řeky hastrman, stařeček snil – Nahoře Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil. * V hlubinách léta žil vodník, v klidu tak za dnem šel den, vodníku, lidu tak míjel život tak tichoučký sen. Až jednou neklidný přišel na řeku se hlukem lid, na břehu, na řece náhle rozrušil staletý klid. Podivné přivlekl stroje supící, chrlící dým – z tichého bouřily snění vodníka, hlomozem svým. Do dna se Vltavy vrýval, do srdce skály až vnik, jakoby kolem chtěl šířit 64 zmar jenom zkázu a znik. Bez bázně hluboko vnikal v zdivenou vodníka říš, na kámen, kámen tam vršil den za dnem výše a výš... Za noci stařeček vodník z tichých když nořil se vln, na lidskou, podivnou práci,práci údivu díval se pln. VidělViděl, jak člověk si razí cestu tam do nitra skal, dlouhý pás pevné zdi z vody zázrakem jakoby vstal. Viděl, jak podobu mění břehy, kde dobrý žil lid, navždy jak kouzlo jich mizí, staletý břehů i klid – Za noci na jezu sedal, zašlých už, vzpomíná chvil, pohled na lidské to dílo vodníka roztesknil. Za noci do vln se nořil, vodník ve vodní svou říš – Člověk až tam za ním pronik, nebylo klidu tam již. Nebyl už nyní tam pánem, teskný víc svíral ho žal, Člověk tam vítězný vpadlvpadl, chtivě kus po kuse rval. * 65 Zanevřel na lidské dílo, stařeček, na lidský zjev, dlouho už nebylo slyšet vodníkův od jezu zpěv. Rozmrzen z vodní své říše nevyšel na břeh už ven, o lidské chtivosti, zlobě přemýšlel pod vodou jen. Přemýšlel, s bolestí viděl, že už tu nelze teď žít, že nutno opustit vody drahé kdys, do světa jít. Jiné si vyhledat vody, odejít, lhostejno kam – opustí drahá mu místa, bodrý lid na břehu tam... O kraji od plavců slýchal, po vodě když pluli sem, o kraji zapadlém v dáli, o vodách tichých i v něm. Tiše se řeka prý vine, klidné tam vísky jsou kdes’, v hluboké vodě se břehy zhlížejí, černavý les. Mlýnská se na řece kola točí a hučívá splav, víly prý ještě tam tančí, v zeleni zrosených trav – – – Za noci bouřlivé vodník z vody se vynoří ven – 66 život mu, jak ho tu prožil, připadal krásný jak sen. Na jezu stařeček vodník seděl a na město zřel, na vody ztemnělé, nitrem vodníka teskný žal chvěl. Na skále Vyšehrad dumal, v Podskalí bodrý lid žil – mladá tu prožil svá léta, v říši své vodní tu snil – – – Noci té rachotem hromu ze sna když budil se spáč, v kvílení vichřice bylo slyšet prý od jezu pláč – – – * Jasná noc měsíčná byla, hlavu když vodník svou vznes, z cizích vod, cizí zřel břehy, na břehu temněl se les. Po vodě zářící měsíc rozléval stříbrný jas, u vody hastrman seděl, zelený leskl se vlas. „Brekeke, v říši mé vodní jaký to vzácný je host; po kraji dalekém, širém, volných což vod není dost?“ „„Z daleka přicházím, brachu, 67 noclehu, dnes jenom přej; zemdleným cestou mým údům, spočinout ve klidu dej.““ „Brekeke, jaká že síla,síla z rodných tě vyštvala vod?“ Hastrman pichlavé zraky vodníku do tváře vbod. „„Lidská mně vyhnala zloba, člověk v mou vodní vpad říš; nestačí člověku země, všude chce pánem být již.““ „Brekeke, starý ty brachu, lidskou tu pýchu znám, hoj, dobře znám, s člověkem dlouho, po léta, vedu už boj. Daleko po řece víry tůně i mohly by říc’; kolikrát člověk sem přišel, na břeh se nevrátil víc...“ Jasná noc měsíčná, vodník hlavou jen pokyvoval, na život na řece v dáli s láskou se rozpínal. Na život jak na něj uvyk, na mladá ve vlnách těla, v jiskřím světle jež dováděla – – Po vodě zářící měsíc rozléval stříbrný jas, 68 – Brekeke... příšerný dlouho nocí se rozléhal hlas. * Samota. Pod strání řeka. U mlýna zpívá si splav. Na strání probírá vítr chudou se zelení trav. Po nočním, bezhvězdném nebi mraky kam’s do dálky jdou, podzimní nocí splav tesknou zpívá si písničku svou. Na břehu černavé lesy vydychly hluboký sten, jakoby ze spaní lesy těžký byl probudil sen. U splavu stařeček vodník sedí a ke mlýnu zří, v okně tam světýlko hoří, ještě kdos ve mlýně bdí. Ve skalách naříká vítr smutno a teskno je kol, jakoby všecko tu tížil neznámý, hluboký bol. U splavu stařeček vodník vzpomíná rodných svých vod, ze kterých navždycky vyštval zpyšnělý lidský ho rod. Na město vzdálené myslí – 69 jakby to jiný byl svět – – – na rušný na řece život, touha jej zavádí zpět... Ve skalách naříká vítr, z lesů se k řece schvěl sten; černá noc bezhvězdná tíží, všecko jak těžký by sen. Pusté a zrádné se břehy v nevlídných ztrácejí tmách; daleko od břehu chodce zpozděné zavádí strach. Po nebi bezhvězdném mraky černavé,černavé do dálky jdou, ve mlýně kdosi bdí ještě, světýlko svítí tam tmou. Svítí a vodníka láká, ke mlýnu stařeček zří, smutno a teskno je kolem. – Ještě tam, ještě kdos’ bdí – – – 70 OBSAH:
Předmluva3 Píseň kolovratu11 Za pohádkou14 Národní píseň15 Nad Prahou19 Královský hrad20 Pražské zvony21 Dóm v noci22 Hrady23 Probuzení29 6. červenec31 Lipany32 Blaník33 Bílá Hora34 Růžový palouček36 Na Řipu37 Ballady39 Rodná hrouda41 Štěstí, zlatý pták46 Osiřelo dítě52 Ballada jarní noci59 Vodník, stařeček63
E: až; 2004 [71]