Ubožáci.

Ubožáci.
Je nás věru na dědince naší jako panských bírek na salaši, jak zrn v slunečnici veličizné, a ty naše kopaničky rodí blín a bodláčí jen ostrořízné. Dětiček je, jako v poli máku, jako kvítí – ale bez povlaku, leč zornička v každém oku svítí, a z každého slyšet hrdelénka čarodějně zlaté zvonky zníti. Dáť jim nemůžeme ani skyvy, místo chlebíka je písně živí, místo košilky však jako v zlatě ukrývá se plnokrásé tělko vrkočemi od hlavy až k patě. Růženec jim dáme v ranní dobu, o polednách pošlem na zárobu, na noc musí místo večeře žaltář mučeníků přezpívati při měsíčku nebo při šeře. Jaj, což můžem ubožákům dáti? V bludné dálky musí zalétati a tam život bez štěstí žiť musí; žel, pak ani tu se nevracejí, zpět když tíhnou i ty divé husy. – 87