Pěkné předsevzetí.

Pěkné předsevzetí.
Kdy bude konec trápení? Ach! plna je ho ves, proklaté pro nás husličky Čud rozkacený snes’, v nichž tuhne ruka v železo a pálí čápovec... hlavěnka chladne, šediví a páteř schne i plec. Těm huslím já jsem neuvyk’, nechť zvyká dárce sám! – jiných slaďounce hovorných z javoru nadělámudělám; cymbálík žence, dětem svým fujarky jako květ, a vydáme se na cestu na onen boží svět. Tam u těch zlatých nebes vrat začneme hráť a pěť, bude se tlačiť všechno ven Slováky uviděť, a přijdou svatí andělé, a přijde pán bůh sám, pak sejmu pěkně kalúpek a úklon udělám. 88 Hned Panně roucho políbím, i celičký můj rod, a začnem zase prosebnou překrásně, jako z not; a budem hráti: „Bože můj,“ vše čistě – “Nitru“ též, bo Slovák ani při hudbě nezvyknul na faleš. Bůhli se optá: „Zkad jste vy?“ ukážu mu tu skrýš: tam z Tater, panko, ubožák, kam jistě nevidíš; tam nouze, křivda, samý pláč, však chtělli bysi včil, ty bys to očka mrknutím do jista zjinačil. Tak budu pěkně domlouvať, a přidám huslí zvuk: Prosím tě, Panko, poruč, ať jde se mnou Svatopluk, ten jistě všechno napraví, nežli se v úplň stmí: ti dole jsou jen chudáci, nechtí neb nevědížádný nic neumí. A dobřeli tam pořídím, hned začnem znovu hráť, že musí každý andělík radostí vyrůstať; 89 že budou všemu nožky hráť a utájeť se dech, až řekne Otec nebes sám: „No, brate, už to nech!“ Tu řeknu: Pěkně děkujem – pán bůh vám naděl zas, posuď jsme byli žebráci, včil budou páni z nás; a chytnu oblak, upravím jak Maďaři svou loď... no, Svatopluku tatuško, tak nás už doprovoď! 90