Rozvalina vyšehradská.

Rozvalina vyšehradská.
Smutno v rumech Vyšehradu, smutna i ta skála, odkud síla Mojmírova v kraje pozírala. Každá zeď jak na lenošce stará panna sedí a v dunajské zrcadélko zamyšleně hledí. Prohlíží se: samé vrásky – a v zlosti, že zvadla, vrže kámen na svůj vlastní obraz do zrcadla. V raz zrcadlo roztříští se; však když kruhy splynou, zírá zas a hází zase... vždy – a časy hynou. Ale noc když peřej vzduchu lichotivě chladí, krásný sen sní rozvalina o svém dávném mládí. Mohutné jsou hradby její, v síních skvost a všudy s štíhlých věží prapor vlaje modrobílerudý. 193 V nádvoří klen mohutánský, a kol hradu všady bílé srny probíhají rozkypřené sady, v démantech kol vodotrysků vše se čarně blýská a v liliích mají víly vonná budoviska. Úponky se liliové na javory věsí, a sta ptáčků zlatoperých drobné zpěvky plesí; rod bělostných labutiček ve stavu se koupe, a letáčků pestrých četa po růžích se houpe. V těch snů krásách rozvalina po znovu se zhlíží; však den nový od hor rudě zvedá se a blíží... Tu vše rázem na pochvaty v tajné skrýše vchází – a zeď hněvně do zrcadla zase kámen hází. 194