Čárná lilie.

Čárná lilie.
Hoj! jaké to kvítko na zapáčích zkvétá, že se jím jasnota po holech rozlétá? Oj, povím vám, povím: pod bukem se kryje v zeleňoučké trávě bělostná lilie. Nebyla lilie, šumná dívka byla, v chudobné kolibě mamonka ji kryla. Eja, dítě záhy panenkou se stalo, a to bílé čelo jen se ligotalo! A jak lítávala! jako zlatá lenka – a zlaté zpěvánky jí zas z hrdélenka. 219 Její sivá očka ohněm se jásala, její hladká líčka růžemi zkvítala. Vlásků přebohatosť nockou se zbarvila, malá ústka jak by z červánečků pila. A přišli Turčíni; chytli kolem pásu, v sedlo na parypu dali živou krásu. Prchali, letěli, jak ta káň divoká, nedbali slziček jásavého oka. A mamka želela, lomila rukama: Ach bože, přebože! čím zde budu sama? Budu, já ubohá, jak u vod vrbice, když pro samé stáří nezapučí více. 220 A budu nešťastna jak ta jabloň planá, plnička trpkosti z večera do rána. A budu já, budu jak krčina šerá bez větví a vláhy z rána do večera. Už mi ji odvezli nepřátelé lití; ach bože, kéž můžem dítě dopáčiti! A že nemůžeme, pomoz mi ty, nebe, však je dcerkou tvojí, čelo má od tebe! Pomozte, hvězdičky, než se prs rozskočí: sestřičkou vám ona podle sivých očí! Pomozte, pivoně, na blízku i v dáli, družičkou vám, na rtech jste jí vykvétaly. 221 Pomoz ty, růžičko jemně purpurová, vždyť tvé milé barvy v jemném líčku chová! Pomoz, černá noci, máš ty síly dosti; vždyť jsi ji dařila vlásků bohatostí! Pomoziž, červánku, bratrem jsi ji býval, zlatým ji pohárem ústka napájíval! Pomoz, ty má lenko, světlonoška malá, ty s ní, ona s tebou v jaře lítávala! Nebo ty mi pomoz, zlatý ptáčku venku, mělť jsi hnízdo v jejím zpěvném srdélenku! Pomoz ty, lilie, vyvolenko její, vysvoboď od Turků, co jí unášejí!“ *** 222 Letěli Turčíni jako ti krkavci, jako vlnobitím unášení plavci. Ulétali dolů, kde se Dunaj míhá, kde se bílý hrádek z černé skály zdvíhá. „Nespěšte, neleťte, Turci, s takou pílí, povolte, poshovte, oddechnouti chvíli. Nechte zpočinouti v té zelené trávce... bědno mému čelu, bědno mojí hlávce! Nechte zpočinouti v stínu toho buku, než srdečko zhyne od žalu a tluku. Nechte uvinouti dva maličké věnce, jeden Janíčkovi, druhý mamolence.“ 223 Než první uvila, v slzách se ulila, než druhý uvila, už živa nebyla. Zahřešili Turci, pod bukem nechali, jak ti vlci šeří k domovu spěchali. Noc však černotemná za nimi již lítá, cestu jim nadchází, koňům uzdu chytá: „Počkejte, počkejte, ne v takovém chvatu, počkejte chvílečku na svoji odplatu! Nebe rozhněvané na srdce vám sáhlo, a já budu spláceť, čím mi děvče spráhlo. Tím, co s sebou vedu, krev z očí zakypí, vlci již se těší na vaše parypy. 224 Káňata se těší na ta srdce vaše, počkejte, Turčíni, ne pořád tak plaše!“ Sletla s toho nebe k Turkům živá střela: „Hoj, já bych si ráda s vámi popojela!“ A vyšlehlo rázem z pozahory zoře: „Vypíchnu vám oči za dívčino hoře!“ *** Blízko na hranicích zvěsť slyšeti novou: zabiti jsou Turci střelou Paromovou Dvé sveřepných Turků střele v oběť lehlo a ranné sluníčko oči jim vyžehlo. A ti noční vlci uhlodali těla, co za živa domů bez kořisti jela. 225 Ale tam pod bouček ta spanilá zora na líčko dívčiny zavítala s hora. Ve zlatém obláčku s dušicí odlétla a z ňáder dívčiny lilie vykvetla. A z každého oka vzletla zlatá lenka a zpěvnými ptáčky vzkázky z hrdelénka. A když jaro přijde, v čas lilie zkvétá, že se tím jasnota po holech rozlétá. 226