Ukolébavka.

Ukolébavka.
Junošíku plných rtíků, hlávko lysá, pospi svatě, mamuška tě pokolísá; tím očíčkem sokolíčkem neprohledni: budeť máti kolíbati třeba ke dni. Ťapky zlaté, baculaté, polož dolů; jsouť jak perce nebeměrce ze sokolů, ukrej ty je, má lilie, do podušky, sen již k oušku chce, zlatoušku, na pošušky. Spi jen! V denní probuzení 280 čeká tebe peří skvostné z ohňochvostné bludky nebe; však až v trati bude státi měsíc v novu, k hrání, plesu harfu snesu Davidovu. V zátočí ti báča chytí číky, jelce, ba dražáky máme taky na topělce... ať se brání v hněvu, lkání, ať si hýká: musí v proutí na raz zouti botky z lýka. V kapsy samé nasbíráme stříbrněnce, až napadnou v nocku ladnou na lupence, i ptáčata ryzozlatá, 281 hejno sníků, chytnem mocí o půl noci do vábníku. Zlatulenky ostruženky dáme s chutí; Kovlad v kuzně skuje luzně šablenku ti, a koníka tatošíka chytnem v léčku, pít až bude vínko rudé z červánečků. Když se zvedlo, dá naň sedlo ruka naše, co k pochvale neslo krále Matyáše, k sedla straně o dvojráně samopalky a turanku za kabanku pro rusalky. 282 Pěkné věno nesečteno bude tvoje, bílé gatě, dolmaň v zlatě, čižmy dvoje, k tomu věnku karaběnku dáme taky, kol kabelky cetky délky všelijaké. Pospi tedy, hošku bledý, pěkně tiše, jak pisklátko tě, holátko, mamka kníše. Až v sokola vzrosteš z pola, chlapče drahý, čil se schytneš a vylítneš na své vrahy. – 283