Chlapec z hory.

Chlapec z hory.
Nechoď, chlapče, v hory pánům na úkory, šetři za kloboučkem pérečko s fábory. Nekal si šiřici, z kmentu košilici ni po stranách obou růžice na líci. Ti tam z komitátu chytnou tě v záchvatu a dají hlavěnku urubnouti katu. „Aj, co věru katu! – mám já ještě patu; pírtěmi a braly pěšinky jim zmatu.“ Však mají náboje: ty u prostřed chvoje, prostřelí ti, hochu, srdélenko tvoje. 289 „Ó ne, v době příští hlavu jim roztříští ukutá valaška na mém topořišti!“ Ó nechoď mi z chatky, jsi v hlavěnce vrátký, sice tě přinesou neživého zpátky! „Jaj, co neživého?! – už je konec všeho – a já zrubám ještě pána viděckého. Zbil on mi tatíčka do starého líčka, že se umořila sivúčká hlavička. A tož já ho zbiju, dokud ještě žiju: „Pan viděcký pes je“je,“ do čela mu vryju. Pak ať si tu hlavu vezmou k svému právu, lehko odbydu si svoji boží správu.“ 290 Ó nechoď mi přeci, vím, krev bude téci, zde v chatě jsi ukryt jako ptáčík v kleci. Pak se vše zjinačí, ach, mně bude k pláči; ta tvoje košilka s líčkem se opáčí. V bledosť líčko schudne, košulenka zrudne, a zornice moje plakať nezabudne. „Ej, už nelze věru! ulítnu ti v šeru, ale chcešli duško, k sobě tě zaberu.“-- Nečekal odvetu – chyt ji, odnes v letu, a dvě horská kvítka uvadnula světu. – 291