Marné čekání.

Marné čekání.
V sadě jaro, v domku hody, kde as mešká milý, bychom spolu z jediného poháříku pili? vždyť záručno od kolébky mamky vyměnily. Jaj, kde mešká? Za holami! bludnou chodí cestu, od samoty do samoty, od dědinky k městu, zapomněl snad máti chorou i malou nevěstu? A já se již přioděla pro tu zlatou dušku, v karmažovou šněrovačku, belučkou fěrtušku, a hrdélci s granátíky připnula jsem stužku. Zelenou jsem sukni vzala, a na ni hbité nožky šumné čižmy z korduánu hebučičké kožky – 326 a kabanka cifrované oba dva má rožky. A já jsem mu uchystala jak pivoňku líčko, rtíky jako živý oheň, řeči jako mlíčko – a noc celou nesed’ spánek na mých očí víčko. A já jsem mu přichystala dvě raménka chutě, bílá jako perutěnky mladé od labutě: přijď, dušičko dušky mojí, jimi oviji tě! Ložíčko jsem uchystala sladkým sníčkům k vůli; pod podušku roztrousila šalvěj s levandulí, pohádečky k hlavě dala a zpěvánky k důli. Nejde! – Marně čekají naň moje perka živá, marně lípa za domčokem hlavěnkou naň kývá, darmo křepelka ho volá, darmo drozdík zpívá. 327 O kéž bych se mohla zrobiť malučičkým ptákem! – mlsky bych mu donášela ukrývána mrakem: sladké rožky, podkovečky, nadívané mákem. Žel, nebudem dneska seděť u jednoho stolu – zlaté žítko štěstí mého vadne od koukolu – dolů všecko! parto, botky i vy slzy, dolů! – 328