Ztracená svoboda.

Ztracená svoboda.
Hladkolistý javor pod vrchem se blýští, pojď, má milá, pod ním studánka se prýští, jako křišťál čistá je ta voda živá, tou šavínská víla líčka si umývá. Ne jen líčka s čílkem, koupať se sem chodí, k službě svojí dvanáct zlatovlásek vodí; umej ty se také tou vodičkou v skoře, a budeš se rovnať blankytu a zoře. Umej se tou vodou při pěkné zořici a budeš se rovnať horské slunečnici. Vykoupej se tajno, holuběnko sivá, a budeš nad děvu slunečnou šťastlivá. „Ó nechtěj mi, nechtěj, bych se tam umyla a slunkovou dcerou jedním razem byla, hned bych se tě dotkla, bys nehleděl více tím sivým pozorem na jiné děvice. Svým zlatým prstíkem v srdce bych ti psala sny těch dlouhých nocí, jež jsem provzdýchala; aj věru, to písmo nezrušil by žádný, ani ty svým rtíkem, šuhajenko ladný. 333 Ožehla bych já tě, že jsi mne štlapával květnici mou, když jsi u obločku stával; ach, ta zahrádečka již nemá klinčoky – ty jsi je udusal, hochu sivooký. Zle jsi je uhnětnul – růže bibolenky – a já ven chodila bez party a plenky, ach, já ochořila a nyní v tu plenku na vždy oviť musím ubohou hlavěnku. Ta moje hlavěnka krutokrutě bolí, již nemám pokoje, bloudím po zápolí; při každičkém kroku v srdečku mi bodá – již se mi nevrátí paneská svoboda! Svobodo, svobodo, vrať se mi, vrať se mi, bez tebe mi chvilka tisíc let na zemi! kdybys letěť měla třeba přes tři světy, přijď, nechať do rakve, jen přijď na zálety!“ – 334