K vůli svatému.
Za dědinou domčok malý,
nebílený, lysý,
z podbradky mu vous svatého
Petra dolů visí.
Jaj, ta divná brada sivá
chvěje se a na mne kývá –
Svatý Petko, zlý jsi!
Věru, že mi porobeno,
ba, již jsem tam z pola,
vidím, jak mi pěkně kývá
hlavěnka tvá holá,
a od čela svaté záře
robí se mi k bědné zmaře
před očima kola.
Marně širák dolů tisknu,
okrajek i dýnko,
musím do vnitř, třeba židák
přituhlé měl vínko;
k vůli tobě Petře s vejší,
jdu, že jsi ty nejmilejší
„panbožkovo synko“.
350
Žádáš sice trochu mnoho,
mámť já v krčmě vruby! –
však ten burčák zde, toť zlato
třírazové prúby
a věř, bohujem se trpce,
v zástavě mám tady krpce
a rukávy z guby.
Pročže chceš mne tady míti,
tlačíš mne v ty strany,
nevíš, že je arendářík
„kujon prefikaný“?
Však co chceš, to budem robiť,
nechci já se porozlobiť
s takovými pány.
Ale Petře, s mojí stárkou
pěkně poprav si to:
nejsem bojko, ale tebe
bylo by mi líto!
Nespravíšli, – u všech šlaků! –
zle nám nadá do sprosťáků –
zcuchá vousy tyto!
Řekne: Bohdejž do vás obou
sedalo sto hromů! –
Sprav to tedy a já tobě
urobím, co mohu:
dám ti něco na ofěru,
jen mi k ránu nezpleť věru
s pravou levou nohu...
351
Posvátno je v jizbě tvojí:
„Honem víno, tetko!
sem poháry, nuž ať žiješ,
ty můj svatý Petko! –
Už mi srdce v kráse tone,
hleď, já tobě můj patrone
k vůli zrobím všetko!“
352