Přece jat!

Adolf Heyduk

Přece jat! (Z první návštěvy.)
Nuž s Bohem, musím jíti, ač nevlídný je den, jak rád bych zůstal déle, však rozum volá: Ven! „Čas zlý jest, odpočiňte, nač podivný ten spěch?“ Ne, kouzel obávám se ve horských krajích těch! „Proč?“ Dychtiv odpočinku jsem u Vás zaklepal, tu horská jakás víla v ráz pustila mne dál, v síť zlatých paprsleků mne zjev ten polapil, já volným toužil býti a zde jsem v poutech byl. Pryč ze slunce těch očí! mně nelze do nich zříť, juž tajně srdce zžehly, a chtí je umořiť; 30 já mdlobou nespal včera, a dnes, to dobře vím, pro čarovné ty oči se znova nevyspím! Had ztraceného ráje zde v ňadru se mi zlíh’, já bojím se těch očí a líček spanilých, a bojím se těch rtíků a malých ruček těch – jsouť posud ještě víly v tom krásném ráji Čech! – 31