Na horách.

Adolf Heyduk

Na horách.
Jsem na horách, nač duch se rmoutí? kdož by to, milý Bože, řek’, že do nebe lze dosáhnouti, dám-li si pod nohy v té pouti jen cestovní svůj raneček. Jsem na horách a nížím hlavu, jak v posvátném bych chrámě byl, od říčky hovorného splavu až tam, kde jedle stojí v davu, kraj celý v kytku se mi svil. Jsem na horách – ta vůně luhů, ten smaragd hvozdů, jezer jas, ten švehol skřivánčích mých druhů, to kvítí seřaděné v duhu a vísky bystřinový pás! 37 Jsem na horách, kde ňadro pučí, kde mysl kvete, zraje zpěv, kde srdce zlatým zvonem zvučí a duši křídla rostou ručí a v ňadru stará mládne krev. Jsem na horách! 38